A podařilo se mu pěkných pár výtečných kousků. Má na své bambitce už tolik zářezů, že by si zasloužil, aby ho tlupa zvolila náčelníkem. Jenomže co čert nechtěl, jednoho krásného dne volá Páťa Víťovi a nazítří se stal náčelníkem Loupežnické jeskyně právě Víťa.

Ačkoli jeho pírko za čepicí má docela jinou barvu než to Jendovo. Rozměrný zbůjník vyšel na zápraží před jeskyni a přemítal, kde se stala chyba.

Budu muset poctivě sledovat, v čem je Víťa lepší, dumá zklamaný Jan. Brzičko pochopil, základem úspěchu je moc nemluvit - vlastně spíš mlčet. Právě jako Víťa. .. A od té doby se už nenechá zviklat. Jako tuhle nedávno.

Loupežníci měli zase bojovou poradu, jak co nejšikovněji a hlavně včas okrást lidi z Bukova, Vaňova i ty Střekovské. A v rámci této porady zazněl (i loupežníci umí přemýšlet a pár z nich je v jádru přeci jen čestných) také naprosto logický dotaz: „Proč plánujeme něco, co nikdy nepostavíme.

A proč to tedy schvalovat?“ – Jan náměstek ale svému kolegovi na lep nesedl. Mlčel, jako skutečný primátor. Jen poulil očenka a kvedlal jakési nicneříkající argumenty, jakoby snad diskuze byla jen těstem na palačinky. Byl sice v tu chvíli neuvěřitelně trapný, ale mlčeti – jak známo – zlato.

Je to sice natočené, ale pustit vám to nemohu, protože to, že záznamy z jednání Zastupitelstva nesmí občan vidět, je taky jeden z Opisálkových kousků. Ale věřte mi anebo se poptejte těch, co tam byli osobně. Bylo to vážně na infarkt.

Jaroslav Achab Haidler