„Že by další revoluce?“ jásal jsem ve svatém nadšení. „Jestlipak jim vyjde alespoň tak, jako ta maďarská v roce 1956. Tedy, než ji sovětští bastardi utopili v krvi…?“

Jenže ono se vyplatí neznat jen titulky, ale číst a poslouchat až do konce. Senzační zpráva totiž končila informací, že se zdražení nebude týkat prodejen rychlého občerstvení. „A je to zase v…“ mé nadšení rázem opadlo.

Sekaná, hamburgery, limonády i energetické nápoje tak podraží v supermarketech o desítky procent, ale kiosky rychlého občerstvení budou smět do Maďarů dál vesele ládovat nezdravé potraviny horem dolem! No má to logiku? To je mi ale Kocourkov!

Že by v tom jela tamní fastfoodová mafie? Jak to vidím já, nejde zkrátka vůbec o lepší zdraví Maďarů, ale jen o větší kšefty na stáncích. O další procenta do rozpočtu státu, který je na tom finančně blbě.

Vlastně se ale dost divím, že na tak progresivní daň – na „hranolkový či hamburgerový zákon“, který od září 2011 potraviny zdraží v přepočtu o desítky korun – museli přijít borci od Balatonu, a ne ti naši. I když ústecký magistrát by na to asi byl krátký. Takže se na nás teď hojí na poplatcích za odpad, které neměly být… a jistě přidá ještě další pěkné způsoby, jak občanovi pustit žilou.

A procenta od Balatonu? Dál se to ve mně pere, vůbec se mi nepřiznává snadno: „Ještě se máme od Maďarů co učit…“