Najednou se začali lidé sbíhat ke koloně automobilů, pískat a nadšeně mávat. Přidal jsem se k davu, jinak to ostatně ani nešlo. Když kolona zpomalila, spatřil jsem ho za oknem černého auta. Jen se usmíval a zamával nám.

O nějakých deset, jedenáct let později jsem jako voják z povolání sloužil v Litoměřicích. Nevím už při jaké příležitosti, ani kdo a proč to vymyslel, ale naši vojáci tu měli na zdejším náměstí vojenskou přísahu. Václav Havel, ještě jako prezident, měl tehdy vykonat přehlídku. Takový slavnostní akt vyžaduje spoustu nacvičování, dodržení programu, pochodování a kdovíco ještě. Pan prezident tenkrát přijel, předstoupil před nastoupené vojáky a udělal to všechno po svém, bez ohledu na pořadí.

Ačkoliv si armáda potrpí na přesnost a formality, tehdy to nikomu z vojáků nevadilo. „To je prostě Havel,“ říkali všichni. Ne ironicky, ale spíš tak, jako se mluví o někom z rodiny, koho máme rádi a vážíme si ho. Později se vojákům podepisoval s úsměvem do vojenských knížek, s tím svým typickým srdíčkem a zase obklopen lidmi si pro každého našel alespoň malou chvilku na pár slov, než musel odejít.

Co na to říci? Stejně, jako tenkrát. To byl prostě Havel…