A právě na dětech od té chvíle, co se narodí a začnou před našima očima „ohmatávat svět“, poznáváme tuhle pravdu sami, spolehlivě a na vlastní kůži. Zjišťujeme, že každý člověk je světýlko. Někdy titěrné, někdy dokonce i vybledlé a plné šedi, jindy hotový plamen. Nicméně není člověka, který by neměl svou „jiskru“. Proto ty každoroční dušičkové svíčky na hřbitovech. A proto ty vděčné lesy svíček i za pana prezidenta Václava Havla.

Každý člověk má pochopitelně taky své chyby. Od krátkých nohavic, přes toleranci vůči „demokratickému“ komunismu, pro někoho možná salónní disent, neuváženou mega-amnestii a rodinné roztržky okolo paláce Lucerna, přes odvahu být jen člověkem a nenechat se spoutat do obrázku ikony ani po smrti paní Olgy, až po snahu přinést cosi, co se mu pak jako bumerang vrací maličko vysmívaným pojmem „pravdoláskaři“.

Každý jsme světlo. Světlo s chybami. Každý člověk… Proč ale něčí „světýlko“ dokáže zapálit ta ostatní a nakonec ve chvíli odchodu - také množství svíček po celé zemi? To už se odvíjí od „vnitřní jiskry“ každého člověka. Jiskry, které říkáme osobnost.

Jsou lidé, za jejichž slovy a skutky slyšíte jen nabubřelé: „Já, já, já!“ Potom tací, za jejichž slovy a skutky slyšíte: „My, vy (a koalice)…“ A potom naštěstí lidé, kteří neříkají ani „já“, ani „my“, ale za jejichž často i chybnými slovy a skutky spolehlivě cítíte neobyčejné: „Cosi“. Jistotu, že je tu cosi, co má vyšší smysl, skutečnou naději a co míří trvale k dobrému. K tomu lepšímu v lidské bytosti totiž k morálce, mravnosti a pokornému úžasu z toho, že se v každém člověku (pokud neokorá až příliš pragmaticky!!) někde skrývá kus člověka. A přitom nejde o hru na plnění nějakého „modelu morálky“. O plnění nejde, protože i všelijak nedokonalého jedince nedělá člověkem sama mravnost, jako spíš nekompromisní respekt k ní.

Václav Havel (budiž mu přán pokoj) v sobě vedle všech svých chyb tento respekt měl. Člověk v něm je pro nás všechny daleko cennější než dramatik, disident anebo politik Havel. Lidé přicházejí a pochopitelně i odcházejí. Lidskost naštěstí zůstává jako naděje, jako úkol a jako jediné řešení pro budoucnost.

Autor je hercem Činoherního studia