Když na den pohřbu ex prezidenta Havla doporučila Vláda ČR odložit koncerty i představení, někde zavřeli a jinde se po smuteční řeči hrálo. „Chtěl by to tak, byl dramatik,“ tvrdili herci. „Měl rád hudbu,“ přidaly se kluby.

V Česku jsme nebušili hlavami o Havlovy busty a nešíleli, jako Severní Korea po smrti svého vůdce. Jen smutek ovládl srdce těch, kteří to tak cítili; ať už to byli světoví státníci či prostí lidé.

Kdo chtěl, psal kondolence do knih, příležitostí bylo… Zemřít tu státník za totality, asi by tajní kontrolovali kondolenční archy a pak u lidí zvonili. „Jak to, že jste nepodepsal?!“ zajímali by se opačně, než u Charty 77.

A soudruh Kim Čong Ill, o jehož rudých květech kimčongíliích zpívají Nightwork v ironické Válce atomů? V písni, za níž by byl na Korejském poloostrově minimálně dlouholetý žalář? Jak okázalý byl smuteční patos i hysterie Korejců ze šotů světových TV!

A nejen to. „Kdo byl málo smutný, čeká ho trest,“ vzkázala země, která změnila vládce, ale dál hladoví. Kdo dokáže, že jej ta smrt hluboko zasáhla, bude dál „normálně“ žít. Kdo neukáže modřiny a šrámy, které si udělal v zoufalství nad smrtí velkého muže, tomu režim modřiny a šrámy udělá sám. Do basy s ním!

Je to zrůdné, nelidské, šílené. A děsivé o to víc, že krátce před tím hladovějící Severní Korea žádala USA o potravinovou pomoc. Vehnala tak Ameriku do pasti. Odmítne-li, „riskuje“, že „kvůli ní“ budou v míru umírat lidi. Ale je to vlastně ještě mír?