Ale jsou i výjimky. Pobavil mě funus starého komedianta v italské černé komedii „Nová strašidla" (1977). V jedné z jeho povídek kolegové vzpomínají na hřbitově nad jeho rakví, sotva spuštěné do hrobu. A zjišťují, jaká s ním byla legrace, dávají k lepšímu historky. Takže se nakonec pohřeb „zvrhne v bohapusté veselí".

Ale proč jezdit až do Itálie? Cosi podobného se podařilo i hercům divadla Sklep Tomáši Hanákovi, Milanu Šteindlerovi a Davidu Vávrovi. Nejen já, ale i účastníci pohřbu skvělé režisérky Věry Chytilové (2. února 1929, Ostrava - 12. března 2014, Praha) díky nim občas „vyprskli" smíchy, když ti tři mluvili u katafalku se zesnulou. A ČT 24 nám to začerstva servírovala.

Trio četlo pohřebně-patetickou řeč, ale důvěrně známý ráčkující hlas snad herečka, či ze záznamu geniálně „sestřihaná" Věra Chytilová? mu to kazil.

Do pauzy Hanákovi po větě: „Do mlčení, které teď nastane…", zaznělo: „Nevěřím!" Byl to první šok pro publikum zdrcené žalem. Navázal Šteindler: „Mlčení, které teď nastane, bude podobné tichu v kinosále, když plátno potemní, když skončil film. Film, který nás přinutil přemýšlet, hledat odpovědi…"

„Nečti to!" káral opět hlas. „Mluv, jak to doopravdy myslíš, srabe!" Opatrný smích publika byl předzvěstí dalších slov. „Byla jste matkou, naší filmovou matkou," pokračoval Vávra. „Která nejen nás, ale i všechny ostatní zbloudilce, vzala za ruku a vyvedla z temných zákoutí Sklepu vzhůru na prosvětlenou půdu…"

„To jsou kecy! Buď upřímnej!" burácel zas ten hlas.

„Tedy my jsme upřímní," hájil se Vávra. „Teda aspoň se snažíme," hájí trio Šteindler tak, jako by to zrežírovala sama Věra Chytilová do některého svého filmu. „Tak my to tedy ještě zkusíme, paní Věro. Sbohem," pravil Vávra. „Na shledanou," na to Hanák. „Na brzkou," vyvolal smích publika Šteindler.

Vtipně vzpomínal i Bolek Polívka. To prý přijel zahraniční novinář dělat rozhovor s Věrou a ptá se: „Jak můžete natočit film jako Panelstory a bydlet v takové honosné vile?" Byl to nejkratší rozhovor s Věrou, který kdy byl učiněn. „A ven," řekla Věra. „A tím to všechno skončilo," popsal klaun Bolek.

S patosem okamžiku moc nekorespondoval italský šanson, který se „zvrhnul" v hospodsky taneční záležitost. Jako bych viděl, jak to lidem v černých oblecích cuká nohama, jen si jít před katafalk zatančit. Smutně patetická a pěkně poetická byla řeč herečky Marty Vančurové, moc hezky procítěně mluvil Jan Kačer. Ale to, co předvedli pánové ze Sklepa, to už se navěky bude tradovat stejně, jako historky s Věrou a o ní.

„Byl to pěknej funus, viď, mámo," řekl bych, posmrkávaje do kapesníku, své ženě. Tedy být tam my oba. Ale i z té televize to stálo za to. Díky, Věro, dík ČT 24.