Mládež, které spíláme za věčné sezení u televize a bušení do tabletů, rozváží nákupy seniorům a nasazuje vlastní kůži a plíce v obchodech. Snad jen úplný cynik nepocítil alespoň chvilkové bodnutí pýchy na svůj národ, od kterého mnozí už nic moc nečekali. Stejně jako každá krize, je i pandemie koronaviru testem našich charakterů. A stejně tak jako v každé jiné době, plodí ale vedle hrdinů i padouchy.

Až osm let vězení hrozí Ústečanovi, který našel potřebu rozšiřovat fámu, že je nakažený a olizuje pečivo. V jiné době s plácnutím do čela ignorovatelný počin blázna, dnes vysoce citlivé téma. Dokonce tak moc, že výtečníkovi neváhají lidé na sociálních sítích vyhrožovat smrtí, fatálním zraněním či kriminálem, kde zčerná. Nebo aspoň vystavením na pranýř.

Bylo by mu tam ale trochu těsno. Hned za ním sem totiž míří ta mladá dáma, která neměla v úterý ráno na obličeji roušku, když už s ní půlka města dobrovolně chodila. Deset ran bičem se žádá pro seniora, který v Kauflandu u pečiva nepoužil pro nandání koblihy do sáčku rukavice. A pár ran na hřbet si zaslouží i sousedka, která venčila na ulici svého psa zbytečně dlouho. Že to není zakázané? Nevadí, už se to ale nesluší.

Soupis prohřešků sousedů proti stavu nouze, včetně těch domnělých, kteří oznamovatelé viděli z okna, se valí jako lavina po sociálních sítích. A telefonní linky policie a strážníků zvoní a zvoní.

Chuť brát spravedlnost do vlastních rukou už národ několikrát měl. Dodnes se kvůli tomu vyrovnává s palčivými tématy odsunu Němců, likvidace válečných hrdinů v uranových dolech nebo kriminálem po sousedském udání pro tisíce lidí, kteří poslouchali Hlas Ameriky nebo ve slabé chvilce nahlas zkritizovali mocipány z Kremlu.

Tentokrát se hraje zase o životy. A taky o svobodu, kterou nám obrana proti nebezpečné chorobě vzala. Až pomine, vrátí se. A vrátí se tím rychleji, čím dřív zraky od okna skloníme k šicímu stroji.

Koronavirus v Česku