Ale vážená, to byl „pouze" text k zajímavé fotografii na titulní stránku Deníku, ke snímku Jiřího Bartošky v rakvi. Ty věty si věru nečinily ambice být recenzí či reportáží. Ta slova vyjadřovala naši radost nad tím, že se (po čase jako herec) do Ústí vrátil Jiří Bartoška, který tu v Činoherním studiu v 70. letech hrál.

Ucítil jsem ale v té reakci zklamání, že jsem Mou hru, jednu z pěti komedií letošní úspěšné Ústecké forbíny, dost nepochválil. Tak tak činím až nyní…

Pochvalu si zaslouží autor původní české komedie za zajímavou zápletku a dialogy, které mají šmrnc, jaký si Má hra zaslouží. Vždyť sezvat k rakvi se zesnulým spisovatelem houf jeho milenek bývalých i současných, to už chtělo od jeho partnerky odvahu. Jenže ono bylo třeba otevřít závěť, u čehož ty ženy být musely. I ta nejmladší, skoro ještě dívka, čekající miminko. Ovšem že spisovatele! Bartošky…

Poklonu vysekávám i Janu Kačerovi, režisérovi Mé hry. Kdo zná Bartoškovu závislost na cigaretách, musel se jen pousmát, viděl-li, jak si v komedii v truhle sedá se slovy „Musím si zapálit!" Milé, zábavné! (Vidíte, to tvrdím já jako nekuřák!) A pobaví také, když si z rakve povídá s jednotlivými ženami, ale slyší ho vždy jen jedna. Mají si co povídat, než si ho už dost netrpělivý zřízenec pohřebního ústavu odveze k žehu.

A konečně, od Kačera nebylo hezké dát Nině Divíškové, úžasné dámě a vlastní ženě, roli staré zmalované opilé matky spisovatele. Ale jak řekla před představením Nina Deníku: „Režisérům se neodporuje!"