Nemusíme v celodenním nasazení sedět u šicích strojů a spíchnout každý den desítky roušek jako například učitelský sbor ve vyprázdněné základní škole Karla IV. Stačí si jen sednout a natočit video na Youtube, ve kterém čtete pohádky pro děti, aby si to mohli poslechnout, jako to udělali ústečtí muzejníci z oddělení muzejní pedagogiky. Možná, že to pinďata unuděná nuceným pobytem doma potěší daleko víc, než každodenní produkce youtuberů, kteří na ně ve velkém valí herní videa plná sprosťáren jako třeba kanále Peťan Games a jemu podobní.

Ono vlastně není ani potřeba, aby to bylo video a ani to nemusí být pro děti, postačí přečíst románovou klasiku pro lidi, kteří nevidí anebo prostě nemají čas koukat, kde co lítá. Řidiči, strojvedoucí a další.

Podobné záležitosti jsou velmi důležité. Pomáhají udržovat pospolitost a sounáležitost, obrušují hrany mezi lidmi. Jednoduše dávají naději a sílu. Což je velmi důležité obzvlášť teď, kdy stále není jasné, jak dlouho budou zavřené školy a hospody, kina a společenská centra, galerie a výstavy a kdy se jeden člověk bojí druhého a vyjití bez roušky na ulici vás vystavuje nejen mastné pokutě, ale téměř hysterii a reakcím okolí, kdy máte pocit, že se na vás vrhne rozzuřený dav s touhou lynčovat a věšet na lucerny. Lidi prostě potřebují obětní beránky.

Právě tyhle dobrovolnické příspěvky, rouškami počínaje a konče rozvozem nákupů seniorům ústeckými skauty, jsou velmi důležité. Dávají nám všem naději, že jednou bude líp a o pořádný kus přiblíží ono pověstné světlo na konci tunelu. To, jak se budeme chovat v krizi, zda se semkneme a nebudeme na sebe zbytečně jak psi, určí i jací budeme, až to všechno skončí. Zda vyhraje hamižnost a neurvalost, nebo slušnost a ohleduplnost.

Proto, když nebudete mít doma do čeho píchnout, zkuste třeba přečíst dětem Broučky. Nebo pro kamarády Čapkovy povídky z jedné i druhé kapsy. Určitě tím nic nezkazíte. Oni si totiž nebudou pamatovat, jak jste u toho zadrhávali a koktali, ale že jste to pro ně udělali.