Pět stovek cestujících, kteří chtěli jet na černo, odhalili ve středu ústečtí strážníci a revizoři na linkách z Předlic do Mojžíře. Především na čísle 57. Z toho si lze udělat vcelku přesný obrázek, o kolik peněz dopravní podnik denně přichází na jízdenkách.

Není to ovšem překvapivé. Linka vede z jedné sociálně vyloučené lokality do druhé. Jako taková si vysloužila nelichotivou a pohříchu dvojznačnou přezdívku Černá střela. Ukazuje to na mnohem komplexnější problém. Leccos vypovídá nejen o etnickém složení obyvatelstva v obou městských čtvrtích, či jejich nemilých zvycích, ale i o většinové společnosti.

Jedno jde ruku v ruce s druhým. Kromě toho totiž poukazuje i na neschopnost a nechuť minulých městských vedení, potažmo státu, tento problém řešit. Buď před ním zavírali oči, nebo k tomu přistupovali se směsicí naivismu a neschopnosti nazývat věci pravými jmény. Případně s vědomím, že po utracení určitého obnosu si mohou pro daný rok udělat v papírech tlustou fajfku v kolonce „integrace menšin“.

Janni VorlíčekTo ale dlouhodobě není udržitelné. Zbytečně utracené peníze, přemrštěná politická korektnost hraničící téměř s šikanou a neochota velké části obyvatel ghett k integraci do většinové společnosti povede pouze k eskalaci rasistického smýšlení. Kam nás to může zavést, všichni dobře víme.

Mnohem užitečnější bude nazývat věci pravými jmény. Nekompromisně trvat na rovnosti před zákonem i v takové maličkosti, jako je jízda na černo. Prozatím si na trolejbuse číslo 57 jezdí problémoví lidé zadarmo za nenávistného mlčení těch, kdo si jízdné poctivě zaplatili.

Právě takovými každodenními patáliemi nenávist ke skupině obyvatel začíná. Podíl na ní má dopravní podnik, který nebyl schopen jízdám načerno zabránit, stejně jako ti, kdo za jízdenky neplatí. Postará-li se ale město jako vlastník podniku, aby pasažéři v MHD nastupovali jen s platnou jízdenkou, třeba zavedením nástupu předními dveřmi, bude to viditelný signál, že nepravosti nehodlá tolerovat.

Nejen jízdu na černo, ale třeba i zneužívání systému sociálního zabezpečení, nebo jakoukoli formu rasismu. Řečeno slovy klasika páně Milana Pitkina: „A vo… vo tom to je!“