Střekovský starosta Petr Vinš si prosadil, aby úřad koupil elektro koloběžku za sedmnáct tisíc "káčé", dal mu ji jako služební vozidlo a dokonce svolil, aby ji využíval k takzvaným soukromým účelům. Oheň byl na střeše. Desítky lidí rokovaly na sociálních sítích, jak nemorální je používat služební „vozítko“ jen tak pro sebe, nebo že předchozí starostové jezdili svým autem. Případně, že v jiných obvodech služební automobil sice mají, ale starosta si za svými osobními pochůzkami prostě přesedne. Podtrženo, sečteno, z většiny příspěvků v diskusích vyplynulo, že páně Vinšova kolobrnda je prostě nemorální šaškárna – a basta!

Janni VorlíčekZdroj: Deník/Karel Pech

Ovšem Petr Vinš jezdil vlastním autem i za služebními záležitostmi a začasté dělal taxikáře i některým svým koaličním kolegům z městské rady. Zrovna těm, kteří ho nejvíc kritizují, poučují a lidově řečeno, pérují jako malého kluka. To ho sice mrzelo, ale víc mu prý vadilo, že v rozporu se svým přesvědčením přispívá k dopravní zátěži obvodu, jemuž slíbil spíš ulevit.

Tak požádal o elektrokoloběžku, vzhledem k tomu, že musel tu, co na ní obvykle jezdil, vrátit synovi na tréningy. Ne, že by na svou vlastní neměl, ale celkem logicky usoudil, že když na ní jezdí především v pracovních záležitostech, mohl by ji mít jako služební. Například když do večera řešil parkování na Nové Vsi a pak jel rovnou domů. To už je soukromý účel, na který potřebuje svolení samosprávy. Přece nepojede půl hodiny z „hor“ až dolů na radnici, neuloží koloběžku do kumbálu, nepřestoupí na soukromou a další půlhodinu nepojede domů. Někdy také musí odpočívat.


Fakt je, že kdyby požádal radu o koupi služební fábie za půl milionu korun, nemluvě o dalších nákladech, nejspíš by se nad tím nikdo nepozastavil. Auto pro potřeby úřadu je koneckonců naprosto normální a to, co už tam střekovští úředníci mají, je přeci starý střep. Také kdyby si vypisoval cesťáky na služební vůz a soukromé kilometry platil ze své kapsy, ani pes by po tom neštěkl.

Jenže úředníci i politici na střekovské radnici svému starostovi kladou klády pod nohy velice rádi a nejen oni. Nedělá totiž věci obvyklým způsobem. Ačkoliv si můžeme si o jeho „ekoteroristických nápadech“ myslet cokoli, kdyby jen mluvil a nekonal, nebyl by nic jiného, než prachobyčejný pokrytec a aranžér planých slibů. Chovat se ekologicky neznamená jen plácat velká slova. Ta by měly vždy následovat činy. Někdy holt bývají potřebné, byť nepopulární, či nezvyklé. Úřad a samospráva by měly jít příkladem. Třeba místo auta používat koloběžku na baterky.