Jenže wehrmacht na hranicích nevykrvácela a řopíky nám to neustále připomínají. Některým natolik, že si je pronajali a udržují je ve stavu blízkém historické realitě. Další se zamýšlí, jestli by město nemělo od státu bunkry pohraničního opevnění převzít a chránit je všechny jako relikvie.

Jenomže městu a ani městským obvodům se do toho příliš nechce. Příčinou jsou ty nejprozaičtější důvody, jaké vůbec existují. Totiž finanční. Muzejníci si spočítali, že za tři řopíky by i přes spolupráci se zájmovými spolky vojenské historie zaplatili na provozních nákladech statisíce korun. To bylo v době, kdy stát vlastníkům pozemků tuhle vojenskou pozůstalost převáděl zadarmo. Po změně zákona za takový pěchotní srub zaplatíte od dvaceti do padesáti tisíc korun.

Tak tu máme dva pohledy na věc. První, že to bude zbytečná finanční zátěž pro město, které potřebuje investovat do oprav silnic, nebo do škol. Prý ať si to koupí kluby, nebo soukromníci. Druhý, že ne všichni jsou fanoušci historie, mohou (údajně nezničitelné) bunkry zničit, nebo coby vzácnou památku historie zdehonestovat.

Buďme k sobě upřímní. Minulost, ve které by ten rakouský kaprál Adolf Hitler i s tou jeho hnědokošilatou soldateskou dostal „přes držku“ na československých hranicích, nikdy neexistovala. Drtivá většina, ne-li všechny řopíky museli vojáci, byť odhodlaní bojovat do hořkého konce, opustit bez jediného výstřelu. Nikdy je nezalili vlastní krví, a pokud ano, potom proto, že si sami sáhli na život. Kdyby to bylo naopak, a naši vojáci tu umírali, město by opevnění mělo navěky chránit. Každý, kdo by chtěl řopíky zničit, by si pak zasloužil přísně potrestat. Ale tak, jak už bylo řečeno, to není.

Co tedy s nimi? Pár jich udržujme, někde u Prahy třeba, nebo ty nejzachovalejší kdekoli v zemi. S nimi pevnosti Haničku, Cihelnu a další. Ostatně, ani Velkou čínskou zeď nikdo neudržuje celou a té je opravdu škoda. Pak se vypořádejme s naší nectnou minulostí. Tentokráte se ctí. Definitivně za ní udělejme tlustou čáru. Poučme se a vykročme konečně vpřed. Ať si zájemci bunkry rozeberou a udělají s nimi cokoli, co budou chtít. Ať v nich pěstují žampiony a hlívu ústřičnou, skladují kompoty a čalamádu, hrají si na tátu a na mámu, nebo je třeba přetřou narůžovo. Není důvod, proč by ne. Alespoň se nějak vrátí prostředky, které do nich naši dědové vložili.