Čas od času se s tím v té, či oné podobě setkáváme. Klasický příklad, dluh na pojištění. Řidič, pojmenujme ho Antonín, hezky česky Toník, si sjednal povinné ručení se čtvrtletní splátkou zhruba osm stovek. Po roce auto prodal a zavolal do pojišťovny, že chce smlouvu ukončit. Operátorka mu řekla, ať to pošle písemně, ale Toník zrovna řešil stěhování, tak pro jistotu zanechal novou korespondenční adresu. Kdyby na výpověď zapomněl, aby pojišťovna poslala upomínku tam.

V záplavě starostí samozřejmě na písemnou výpověď zapomněl. Vzpomněl si na ni až po dvou letech, když zjistil, že má kvůli exekuci na 11 tisíc korun zablokovaný účet. Když pátral proč, zjistil, že je to kvůli dluhu na osm stovek za povinné ručení, které zapomněl písemně vypovědět. Výpověď padla naopak od pojišťovny po čtvrt roce neplacení pojistného. Pak pokračovalo vymáhání, až nakonec došlo do stádia exekuce. Pojišťovna nedbala nové adresy a vše posílala na starou. Kdo ví, jestli ji vůbec někdo do systému pojišťovacího domu zadal.

Jistě, Tonda je holt trouba. Měl si to pohlídat, a když neměl čas běhat po poštách, měl výpověď smlouvy poslat třeba elektronicky přes datovou schránku, jelikož ta má stejnou váhu jako ta na papíře. Zřízení schránky je zadarmo a při veškeré úřední komunikaci si jsou právnické osoby povinné zjistit, zda ji máte, a komunikovat přes ni.

To ovšem nic nemění na tom, že vyrobit z osmi stovek jedenáct tisíc je prostě zlodějna. Advokát jen doplní jména do předpřipraveného univerzálního dopisu a hned si napíše patnáct stovek. S penále (minoritní položka) etc. tu hned máme nějakých čtyři a půl až pět tisíc korun. Exekutor pošle jeden, dva dopisy, které jsou vlastně také připravené zčásti dopředu, k tomu přidá papírování pro samosoudce. Náklady rázem vyskočí na hezkých, tabulkových čtyři, pět tisíc. S doručováním písemností do vlastních rukou dlužníka se obtěžovat ani nemusí. Odložením dopisu v místě trvalého bydliště, byť by tam nebydlel, se považuje zásilka za doručenou.

Banka, místo aby exekutora bez soudního příkazu poslala do háje, klienta ani neupozorní, že někdo chce jeho účet zmermomocnit. Zarytě mlčí tam, kde by mlčet neměla a pouští si pusu na špacír před někým, kdo vlastně ani není státní úředník, ale docela obyčejný podnikatel s dluhy.

Prostě kšeft jedna báseň. Co teď s tím? Stanovit maximální částku, kterou lze z bagatelních dluhů po součtu všech nákladů na vymáhání získat a důkladně zrevidovat Exekuční řád. Striktně po bankách vyžadovat, aby chránily za každé okolnosti zájmy klienta, byť malého. Doručovat zásilky o exekuci a jiném soudním rozhodnutí a jednání povinně do rukou těch, kterých se týkají. Tak, jak tyto minimálně tři záležitosti mají ošetřené v jiných, poněkud více civilizovaných zemích.

Proboha, páni zákonodárci, nekácíme les, aby létaly třísky. Kácíme lidi a ti krvácí.