Záležitost skončila na stole ústeckého primátora Petra Nedvědického, který dokonce zvažoval právní kroky k zaražení toho nemorálního byznysu, načež si pana starostu předvolal na kobereček. Slovo dalo slovo a „kšeft“ pokračuje dál. Bez právních kroků, nebo zásahu z „finančáku“. Snad jen s tichým nesouhlasem městského vedení. Při bližším zkoumání totiž není zase tak těžké pochopit proč.

Starosta Vinš má v obvodu totiž dva zdroje roušek. Prvním je šest švadlen, které šijí zdarma. Materiál jim kupuje a dodávám jim ho, zajišťuje opravy strojů i olej na promazání. Roušky odtud vozí, opět zdarma, na magistrát centrální distribuci, do nemocnice, seniorům. Už devět dní od osmi ráno do devíti večer.

Druhým zdrojem je sedm švadlen, které musí živit rodiny, a tak šijí kus za 50 až 70 korun včetně odvodů. Právě tyto roušky, kromě dětských, starosta zpoplatnil stokorunou. Pokryje to výrobu roušky pro platícího a další jedné zdarma pro nemocnici, seniora, děti, magistrát. Jak sám říká, to by bez peněz nebylo dlouhodobě udržitelné. Přitom ke zpoplatnění sáhl teprve poté, co zjistil, že lidé si na odběrných místech berou rouška po balících. Sám prý byl svědkem, a nejen on, že přijela pěstěná dáma v superbu, vzala si jich deset a zase jela.

Je zbytečné, nevděčné a vlastně i hloupé podezřívat střekovského starostu z nekalostí a nadávat mu za to. Nemusíme se zpoplatněním roušek souhlasit a vlastně se nám ani nemusí líbit systém, se kterým Petr Vinš přišel. To je naše právo. Na druhou stranu bychom si ale měli uvědomit, že všechno něco stojí. Pokud z dlouhodobého hlediska budeme chtít výrobu roušek udržet, nezbude nám, než ke zpoplatnění sáhnout alespoň do té míry, aby uhradilo náklady. Jinak by nás to také mohlo dřív, nebo později zruinovat. Nehledě, jak málo si lidé váží věcí, které jsou zadarmo i na sobectví, s nímž si někteří roušky šité z dobré vůle brali bezohledně po desítkách.

Koronavirus v ČeskuZdroj: Deník