Otázkou zůstává, jak moc nás něco takového jako celosvětová pandemická krize poznamená. Budeme se bát jeden druhého? Budeme žalovat jeden na druhého kvůli takové hlouposti, jako je nenošení roušky těch pár kroků do auta, které nám stojí před domem?

Nebo si z toho vezmeme to lepší? To obrovské semknutí, ochotu pomáhat jeden druhému a dělat věci, které jsme předtím neznali? Třeba šití ochranných roušek, jichž byl v samém začátku nedostatek? Vymýšlení postupů, jak vyrobit plastový štít na obličej pro pečovatele a lékaře v přední linii? Zapůjčení tak drahého instrumentu, jako je 3D tiskárna, nebo organizování sbírek pro nákup plicních ventilátorů? Prostě, vyjdeme z toho jako vítězové, malý, ale silný stát a národ v centru Evropy?

Jistě, jsou to velká slova a pro velký svět, respektive minimálně pro celou republiku. Ale když se nad tím zamyslíme, dojdeme k závěru, že tak to není a nikdy nebylo, ačkoliv to většinou tak nevnímáme. Kolikrát před krizí zaznělo v jakékoliv souvislosti, že to naše Ústí je sto let za opicemi. Ale také, a to je mnohem nebezpečnější sebeklam, že TO by se u nás stát nemohlo.

Jestli z krize plyne nějaké obecné poučení, pak jednoznačně, že události nechodí kolem nás a my jsme jejich součástí. Jak se k nim postavíme, tak nás v budoucnu budou ve zbytku republiky vnímat. Náš přístup ke krizi nám dal naději, že by to mohlo být konečně lepší.