Ve dvacátých letech byly jedněmi z nejmodernějších v republice. Fungovaly za války i po ní, dokonce i za komunistů. Mnohý z nás, rodilých Ústečáků, jsme tam absolvovali povinný plavecký výcvik. Po změně režimu nějaký čas fungovaly.

Neuvěřitelný příběh jejich likvidace začal ve chvíli, kdy někdejší okresní úřad koncem devadesátých let rozhodl, že je pronajme, ač patřily už od let padesátých městu. Zní to neuvěřitelně, ale pouhá administrativní chyba, či lajdáctví úředníků stály na samém počátku tohoto neslavného příběhu. Při čtení dobových novinových článků o jejich dalším osudu jeden kroutí hlavou a je-li navíc lokální patriot, má chuť někomu vrazit facku, ale jak barák. Nevěříte? Přes sportovní klub Tatran je úředníci pronajali jakémusi podnikateli Hrůzovi, který se později přejmenoval na Creepse. Tento je měl pár dnů. Místní a personál přilehlé tělocvičny viděli, jak odtud odjíždí náklaďáky plné vybavení a mobiliáře. Když rabování skončilo, zůstaly lázně na ocet.

Hrůzu nakonec zavřeli za jiné zlodějny, ale to už plavecké hale moc nepomohlo. Ta totiž chátrala a trpěla nájezdy zlodějů kovů, narkomanů a bezdomovců. Několikrát je koupily firmy, které nakonec nesehnaly peníze na rekonstrukci, nebo prostě spekulovaly. Až se o jejich záchranu pokusil Miloš Podolský. Udělal kus práce, zlikvidoval odpadky a zabezpečil je. Jenže sportovní hala vedle se nakonec ukázala být v havarijním stavu a spolkla všechny volné peníze. Přesto pokračuje v čištění bazénu. Lázně nabídl městu a to napříč všemi politickými stranami pro odkoupení zvedlo ruce.

Všechno je teď otázkou vyjednávání a peněz. Bude-li chtít vlastník rozumné peníze a město zohlední vše, co pro záchranu areálu udělal, bude to malé vítězství rozumu. Zbožné přání obnovy bazénů, saun, minigolfu a dalších si pak můžeme splnit krok za krokem. Koneckonců, přispět může každý, třeba pár korunami ve veřejné sbírce, nepůjde-li to zaplatit jinak. To by pak bylo vítězství obrovské a zasloužené.