Je vám šestnáct let, připravujete se v posledním roce školy na státní zkoušky. Umíte kreslit a máte vlohy k architektuře. Pak najednou přiletí bomba a domek, kde bylo šest lidí a mezi nimi mladá maminka s rok a půl starými dvojčátky, nebo spolužák z devítky, kterému bylo patnáct let, vymaže ze světa. Nikdo nepřežil. Najednou utíkáte pod dělostřeleckou palbou a jen díky obětavosti jedné ženy se po dvou dnech dostanete do cizího města s igelitkou v ruce a nejistotou, jestli vaše sestra v Kyjevě a tatínek v armádě žijí. Takové příběhy uprchlíci vyprávějí.

Jak si pak udržet slušnost po přečtení diskusí na sociální síti, kde chudí duchem závidí lidem, kterým doslova zbyly jen oči pro pláč, těch pár korun, jež jim vláda poslala na pomoc? Nebo po přečtení všech těch s odpuštěním slintů, kterými český internet zahnojují prokremelští vlastizrádci pod záminkou názorové plurality? Jen velmi těžko.

Náměstek ústeckého primátora a ředitel Základní školy Stříbrnická v Ústí nad Labem na Severní Terase Michal Ševcovic.
Děti uprchlíků by měli učit krajané. Školy je ale nemohou přijmout, říká ředitel

Musíme však v solidaritě vytrvat. Držet při sobě. Lidskost se nám jednou vrátí v dobrém a stonásobně. Celá tahle válka je totiž jedno velké déjà vu. Pokud Kyjev padne, východní a střední Evropa padne s ním. Pokud uprchlíci z Ukrajiny zůstanou bez pomoci, dopadneme stejně, až dříve či později budeme i my stát s napřaženou rukou u cizích dveří.