Zkusím nastínit situaci, kdy je možné, aby například Činoherní divadlo přežilo, a přitom si také udrželo svobodu slova, které je třeba se (zejména dnes a tady na severu Čech) zastávat naprosto zásadně, protože právě o tento princip v krizi kolem ČD jde (peníze, resp. dotace, jsou jen nástrojem vládců ji potlačovat).

Pro jednoduchost předpokládejme, že míra zdanění je asi desetiprocentní. V takovém případě si domů občan s průměrným výdělkem odnese nikoliv asi 15 tisíc korun, ale zhruba 21 tisíc. Díky nižšímu zdanění zaplatí za nezbytné věci jako je nájem, energie a základní potřeby daleko méně. Jestliže dnes zbude z oněch 15 tisíc po odečtení těchto povinných položek například 5 tisíc, v případě velmi nízkých daní lze předpokládat, že z domů přinesených 21 tisíc zůstane občanovi v kapse například 15 tisíc korun.

Každý z nás bude mít v peněžence daleko více na zbytné věci, které jsou dnes neustále předmětem sporů o finance z eráru, od divadla přes fotbal po neambulantní zdravotní péči či pojištění kdečeho.

Jak se do takovéto situace dostat? Je možné prostě zrušit státem provozované instituce ze dne na den bez předchozího plánování na několik let? Docela určitě není. Stejně jako není možné obratem a bez varování odebrat finance Činohernímu divadlu, není možné toto provést se školkami a školami, zoologickými zahradami, kluby pro děti atd. Přišli bychom tím o jeden z tradičně nejcennějších českých zdrojů kvalifikované lidi, nebo-li talenty.

Přechodné období, během kterého by se postupně snižovala daňová zátěž, je třeba nějak organizovat, aby nedošlo k likvidaci toho, co má právě takto vysokou hodnotu. Zde se nabízí řešení, které mnohé firmy využívají pro alokaci financí na dobročinné účely. Jedná se o tzv. dorovnávání, anglicky matching. Princip je prostý: Pokud zaměstnanec firmy daruje na dobročinnost sto korun, firma tento dar dorovná další stokorunou.

V případě financování státem zřizovaných organizací je tak možné připravit je na situaci, kdy budou muset v horizontu několika let žít pouze z lístků či finančních darů. Stojí-li dnes lístek do divadla v průměru 200 korun, město stanoví koeficient, kterým bude prodané lístky dorovnávat. Tento koeficient by měl reflektovat míru zdanění a také výchozí náklady na provoz.

V případě Činoherního divadla by mohl být stanoven třeba na trojnásobek. Tedy za každý prodaný lístek by divadlo získalo 800 korun (200 od daněmi sedřeného občana a 600 jako forma návratu jeho daní tam, kam se občan rozhodl své peníze dát).

Postupem času, jak bude míra zdanění klesat, může klesat také tento koeficient, až zcela zmizí. Zároveň si Činoherní divadlo udrží nezávislost na správcích našich peněz, ale zároveň bude mít ředitel divadla v ruce nástroj k tomu, jak například řešit situaci s nepovedenou a neposlušnou dramaturgyní, která svými pokusy vyprazdňuje hlediště.

Tento princip myslím např. současný dramaturg Filip Nuckolls pochopil a aktuální sezona byla jednou z nejlepších po mnoha letech, o čemž svědčily beznadějně vyprodané nové hry.

Myslím, že tímto nebo nějakým podobným systémem je postupem času možné přejít do situace, která bude klidnější a nabídne více spokojenosti každému z nás, bez ohledu na osobní preference v oblasti zábavy atd.

Ti, kdo milují fotbal, mohou ze svých peněz darovat 120 milionů na nový fotbalový stadion, a ti, kdo raději chodí do divadla, mohou živit své herce sami, bez nutnosti doprošovat se „dobrodinců z cizích peněz" na magistrátu. A ti, kdo se zatím živili přerozdělováním také vašich peněz, si budou muset najít smysluplnou práci, kterou někdo ocení, například prodej párků u fotbalového stadionu.

Aleš Kuna, autor je členem Svobodných
(redakčně kráceno)