Pokud musí ústecké Činoherní studio ukončit nebo přerušit činnost, protože nemá peníze na provoz a na výplaty, je to ta nejhorší vizitka pro radní stotisícového krajského města. A mnozí zdejší konšelé by zřejmě nejraději zlikvidovali jedno z nejuznávanějších studiových divadelních scén u nás, která má po celé republice stovky a tisíce příznivců. A pokud v tom není úmysl, ale jistá omezenost a nekulturnost představitelů města, je to o to horší.

Své názory na současnou situaci v Činoherním studiu pište na reporter.ustecky@denik.cz. Ty nejlepší zveřejníme v pondělním Ústeckém deníku.

Činoherák přežil za vlády komunistů. Kdy souborem působicím nejprve v Divadle hudby na Klíši, poté v adaptovaném střekovském kině Revoluce prošla historie moderního českého divadla. "Jamáci Bartoška, Heřmánek, Zedníček, Spurná, Juklová, Balounová, J. Hrušínský, Töpfer, Schmitzer, Suchařípa, Vetchý, Řezáč, Roden, Chýlková, Kopečný, a mnoho dalších. A režiséři Rajmont, Schorm, Krejčík, Poledňák  a mnoho dalších slavných jmen. A z posledních let jmenujme Onufrákovou, Vítů, Gáčovou, Holíka, Haidlera, Plouhara…

Málokteré divadlo sehrálo ve svém městě a regionu takovou roli, jako ústecký Činoherák v listopadu, v prosinci 1989 v Ústí nad Labem. To vše, jakoby po 23 letech od revolučních změn zdejší radní zapomněli. A mnozí to možná ani neprožili.  A nyní kormidlují úspěšnou scénu, která přežila ničivé povodně k zániku. Blíží se komunální volby a doufám, že se v Ústí konečně probudí občané, občanská sdružení a kulturní lidí, kteří jasně vyjádří svůj názor.

Mimochodem, jak je ve stotisícovém městě možné, že se k zásadním otázkám v života jako je bytí a nebytí respektovaného divadla nebo přestavba plaveckého areálu apod. nevyjadřuje primátor Mandík, ale třetí, čtvrtý šestý radní. Že komunikace radnice s veřejností a novináři je třeba na rozdíl od krajské samosprávy takřka nulová. A většinou jen přes tiskové oddělení.

Jsem pamětníkem, jak se už před 40 lety diskutovalo o možném slučování či tzv. racionalizaci provozu divadel v Ústí a v celém kraji. Ale nikdy to nakonec neprošlo, protože každé divadlo je svébytný umělecký útvar, od herců přes kulisáky, po vrátné. A to tehdy pochopili i komunističní tajemníci. Do Činoheráku chodím od 70. let minulého století.  Možná je to náhoda, ale za poslední rok jsem tak žádného ústeckého radního nepotkal. Možná se mýlím… 

Jaroslav Přibyl, senior, novinář a bývalý kulturní pracovník