Co dělat? Sledovat televizi, chodit na vycházky do kuchyně, do obýváku… Moc toho nejde a brzy se to omrzí. Mohlo by se zdát, že karanténa má jen samá negativa.

Proti tomu se rozhodlo bojovat ústecké muzeum. Díky jeho internetovým projektům se „zaměstnali“ senioři odříznutí v domovech, doma či v nemocnicích, když vzpomínali na své životy, sepisovali paměti, přibližovali často už pozapomenutou historii Ústecka. Zaměstnali se ale díky tomu i jejich čtenáři. A dozvěděli se, díky karanténě, mnoho zajímavého.

Třeba něco o životě hostinských na Ústecku v minulých desetiletích, osvětlen byl vznik známé fotografie ze srpna 1968 na hlavní ústecké třídě, zjišťujeme další skvosty z historie. Některá povídání teď vycházejí i na papíře. Také muzeum chce svůj projekt Paměti z karantény převést do knižní podoby.

Skvělý počin. Stejně jako nový „covidový“ seriál. Ten se jmenuje Zbraň lovce tváří tisíců Ústečanů. Běží aktuálně na facebookové stránce muzea, lidé v něm vzpomínají na fotografování v proslulém ateliéru Eduarda Majera ve Vaníčkově ulici, kterým prošlo mnoho tváří. Přidávají staré fotografie, fotí se s aparátem a zase vzpomínají.

Díky karanténám na to mají čas. Na chvilku se zastavit a připomenout si historii. Důležité, myslím si.