V ulici jsme měli také několik let muže bez adresy, říkali jsme mu Franta. V zimě pochodoval mezi domy, klepal se zimou a já jsem kroutil hlavou nad jeho osudem. Když už vysílením ztrácel vědomí, zazvonil, já mu rychle udělal čaj s rumem a přidal vánočku. Později jsme měli domluvené znamení na plotě, kam jsem mu věšel v reklamní tašce svačinu.

Několikrát se stalo, že mu ji někdo snědl, když naši zpravodajskou hru prohlédl. Zase jsem kroutil hlavou! Nikomu neublížil, sousedé mu pomáhali se šatníkem, několikrát se mi pochlubil, že už má práci.

Většinou to nebyla pravda. Kličkoval mezi problémy, když jsem mu dal kolo po synovi, málem mi líbal ruce. Za měsíc zase chodil pěšky. Nebyl to zlý chlap, jen nepochopil dobu a skončil špatně. Udusil se v opuštěném domě, když se chtěl ohřát u haldy novin.

Novinové články o bezdomovcích nemám rád, lidské neštěstí má mnoho podob, mrazivá samota je tou nejhorší. Někdy si myslím, že společnost se o zatoulané psy dovede postarat lépe než o opuštěného člověka. Také jsem poslal pejskům staré deky a přidal granule, té paní přespávající u parovodu svačinu nosit nebudu, ale je mi jí líto.

Miroslav Vlach