Tím dobrým je jistě ostravský písničkář Jaromír Nohavica (ročník 1953), to se pozná. Zprvu psal texty pro jiné, i pro Marii Rottrovou, vymyslel k těm svým pěkné melodie, odehrál stovky koncertů po malých klubech, až vyrostl v legendu našeho folku. K jeho nejznámějším albům patří Babylon, Tři čuníci a Divné století. „Tak mě tu máš" se jmenuje jeho CD se čtrnácti novými písněmi.

Bez poezie, byť je dnes popelkou, si lze život těžko představit. Přesto často slyšíme: „K čemu jsou nám básně?" Stejně není možná naše existence bez hudby, zpěvu, nemyslíte? Albert Einstein jednou řekl, že konec světa nastane, až lidé přestanou zpívat. Vždyť i díky hudbě lépe snášíme každodenní strasti života.

A album Jaromíra Nohavici? Prý návrat k folkové poetice osmdesátých let i nesmlouvavý pohled na svět kolem nás. V písni „Já chci poezii" se skoro zlobí: „Všichni po mně chtějí podpis nebo prachy, proč se mnou nechce nikdo diskutovat o sonetech Karla Hynka Máchy?"

Apeluje na posluchače: „Já chci poezii a jen trochu pochopení," postěžuje si: „Co mám ze života? Samé přízemnosti. Mé srdce Dona Quijota tím trpí dosti!" vyznává se ze své bolesti. Necítíte to někdy stejně?

„Ty chceš podpis nebo fotku na mobil, když bych ti to nedal, tak bych byl frajer plochej," vyčítá. Nebo „Dám klidně dvacku na guláš, ale za to chci poezii!" Prostě materialistický přízemní život není jeho parketou.

Rozhodně si nenechejte ujít obohacující nové album, Jaromíra Nohavici, desku, které si bere na mušku život kolem nás. Život, bohužel, často bez hlubšího smyslu.

Arnošt Herman, ústecký spisovatel, publicista a místopředseda Severočeského klubu spisovatelů