Jsem unavený, tedy já snad už nevstanu. Tak reagoval desetiletý klučina na slova maminky, když ho požádala, aby uvolnil místo staré paní. Prosím tě, vstaň! V obličeji byla rudá jako dobře fungující hradní pochodeň, v očích měla beznaděj. Trapnou situaci zachraňovala sama příkladným gestem. Vstala z vyhřáté sedačky, levou rukou naznačila pozvání k imaginárnímu stolu.
close
info
Zdroj: archiv M. Vlacha
zoom_in
Bělovlasá stařenka slušně poděkovala a usedla vedle unaveného mládí. Nic mu nevyčítala, špatně se jí dýchalo. Po chvilce ho mlčky pohladila po vlasech a přidala dlouhý povzdech. Nic víc. Když vystupovala, pomáhal jsem jí s taškou. Krátce se usmála a rozpačité mamince ještě jednou poděkovala.
Před třiceti lety by takového kluka zvedl ze sedačky řidič trolejbusu nebo ten vousatý pán naproti. Před padesáti lety by dostal ještě facku a dál by šel pěšky. Dnes všichni mlčeli, jen ta maminka měla slzy v očích. Vystupovala u OD Labe a očividně ji svrběla ruka. Hned na chodníku mu pěkně vynadala. Kluk vytáhl z kapsy chytrý telefon a pořídil si nové selfíčko.
Náhodní lidé stojící na stanici nic o situaci nevěděli a ještě na tu zoufalou ženu zle pohlíželi. Byl jsem rád, že se dal trolejbus do pohybu. To nebyl scénář televizního seriálu, ale realita v Ústí.
Miroslav Vlach
