Moc jsem ji neznal, bydlela celý život na vesnici, milovala své slepičky a králíky. Říkal jsem jí teta z Kamenné Vody. Na hlavě měla stále kašmírový šátek, pod ním bílé vlasy stočené do drdolu, kolem pasu modrou zástěru, v kapsách hašlerky. Ranní rituál začínala štamprličkou vaječného koňaku. Žádné prášky, jenom francovku na bolavá kolena.
S omlácenou bandaskou došla pro mléko, ne pro sebe, ale pro dvě kočky. Samozřejmě, že svou svačinu dostal i chlupatý pes. Hlídač to nebyl, celý den prospal v boudě. Štěkal jenom v neděli, když šli sousedé do kostela. Postavila na skromný oběd a chvilku četla z červené knihy.
Žila sama, ale nikdy se nemračila. Tenkrát se lidi nerozváděli, jako dnes. Nevím, jak a kdy zemřel její muž, toho jsem nikdy neviděl. Bylo mi deset a děda mi připravoval prázdninový program. Několikrát jsem ji potkal na procházce. Už tenkrát to byla stařenka, ale vždycky mne pohladila po vlasech, přidala pár laskavých vět a nabídla bonbón.
Ráda se smála, stačilo jí málo, někdy jenom pohled z okna směrem k rybníku, kde se věčně hádaly bílé husy s drzým kačerem. Zemřela, když jí bylo 97 let.
Včera jsem se vracel autobusem z Trmic a tolik zamračených tváří jsem už dlouho neviděl. Proč? Vždyť svítilo slunce a stromy v parku nabízely fantastické barvy podzimu.
