V životě to tak bývá. Kdo vážně něco umí, se nad jiné nepovyšuje, pomocnou ruku podá jako první, a když vám uzdraví nemocné srdce, je to vlastně kouzelník.

Miroslav Vlach.Včera mne vzal starší syn do Lovosic a předal mi dar k narozeninám. Byla to vstupenka na besedu s profesorem Janem Pirkem. Historický sál městské knihovny byl plný. Ač jsem přijel pozdě, nabídl mi pořadatel židli u slavného muže a já se podruhé v životě setkal s legendou.

První nezapomenutelnou osobností byl můj jmenovec Miroslav Vlach, hokejista Vítkovic. Hrál za národní mužstvo, v Ústí mi podal přes mantinel podepsanou hokejku a já mu psal osobní dopis. Odpověděl ze Švédska v roce 1963, kde byl vyhlášen nejlepším útočníkem MS. Tehdy to zařídil můj táta, dodnes nevím jak.

To foto s podpisem někde mám, dopis se ztratil při stěhování.

Včera jsem z pár metrů pozoroval nevelkého muže, který cizím lidem zachraňoval život. Nedávno četl knihu o Rašínovi, ale do politiky se nepouštěl. Když pořadatel ohlásil konec, ochotně pózoval před objektivy chytrých telefonů, s každým si podal ruku. VIP značku ve svém oboru neuznává, každému poradí, pomůže, když o to požádá. Bylo mu sedmdesát let, ale stále se udržuje v dobré fyzické kondici. Běhá, plave, jezdí na kole, lyžuje, zvládl maraton i triatlon. Svou besedu proložil i několika vtipy, prostě úžasný chlap!

Tenhle dárek si budu dlouho pamatovat!