Ráno kolem páté jsem vstával a spěchal do kopců s foťákem. Tam někde u Hofmanovy boudy v Janských Lázních jsem ho potkal. Těžce dýchal, jako hůl používal samorost, který jsem už někde viděl. Podobný měl můj děda.

Nevěřícně jsem kroutil hlavou, když mi tvrdil, že mu bylo letos devadesát let. Nabídl jsem mu luxusní pařez ke krátkému odpočinku a on vyprávěl. Mával kolem sebe rukama, jmenoval sousedy, které jsem neznal. Oči mu stále zářily, ale tvář měl samou vrásku. Celý život pracoval v lese, ruce měl jako lopaty. Když jsme se loučili, vytáhl z batohu malou lahvičku čiré tekutiny a nasměroval mě do stráně, kde pracoval jeho vnuk s černým koníkem.

Připil jsem na jeho zdraví a naznačil, že bych ho rád vyfotil. „To by vám praskla čočka, šetřete techniku na voňavé louky, staleté buky a chaloupky, co pamatují mého tátu. Při studiu těch letopočtů jsem si najednou vybavil svého dědečka z Kamenné Vody. Moc mi po něm nezbylo, pár fotek, několik stříbrných mincí, co sbíral, a kapesní hodinky. Po tátovi mám harmoniku, po mamince měchový fotoaparát.

Každá věc má svůj příběh, stejně jako ten samorost vousatého pána. Prosím! Nevyhazujte staré věci, mají duši!

Miroslav Vlach