Poválečné Vánoce znám jenom z vyprávění, nebo z filmu. Žádná sláva, ale sněhu bylo vždycky dost. Když jsem byl malý kluk, tak umělé stromky nebyly, vždycky jsme měli doma borovičku. Vzpomínám si, jak táta rouboval chybějící větvičky a stál dlouhatánskou frontu na pomeranče.

Dřevěný kříž tvořil podstavec, plechové klipsny na svíčky, ozdoby ze slámy a barevných korálků. Dlouho jsem si je schovával pro vnoučata, ale nepřežily stěhování. Maminka mi tvrdila, že je dělali slepci. Neumím si to představit, ale určitě to byla pravda. Někde bych našel staré fotky s touto třpytivou dekorací.

Potom se vozily umělé stromky z Polska, ale náš musel vonět. Kominíček pro štěstí připomíná rodiče manželky, novou špičku jsem koupil letos v Krupce, je na ní zasněžená chaloupka. Malé umělecké dílo! Kavkazská jedle nahradila borovici, speciální stojan nabízí vodní lázeň, světelný řetěz vystřídal ten papírový.

České Vánoce mám rád, nejen na kapra a bramborový salát se těším. Fakt nevím, jak budou reagovat ti nejmenší. Budou to vlastně jejich první opravdové Vánoce.

V prosinci se všichni chovají jinak, usmívají se, zpívají koledy, na ulici si podávají ruce. Jen na ty smutné bezdomovce si nemohu stále zvyknout. Je mi jich líto, vždyť také měli své tajné sny o Vánocích.

Miroslav Vlach.
Postřehy z Bukova: To nemyslíš vážně, jen jednou?