Má generace prožila dva dlouhé roky na vojně, vzpomínek mám dost. Sportoval jsem jako každý vesnický kluk, hlavně jsem se honil za fotbalovým míčem po škvárovém hřišti ve Všebořicích. Na přísahu nikdo nepřijel, rodiče měli jiné starosti.

Miroslav Vlach.Heslo velícího poručíka na výcvikáči bylo „vy a cintorín.“ Dával nám pěkně do těla. Nikdy nezapomenu na první noční poplach s přesunem. Rychle z pelechu, plnou polní, samopal. Už si ani nepamatuji, kolik to celé vážilo, ale po třiceti kilometrech v kanadách a kvérem na zádech jsem proklínal celý svět. Dobře živený kamarád Jurko se stále modlil, na dvacátém kilometru chtěl umřít, později škrtil poručíka, který si spletl cestu a nám tvrdil, že jdeme zkratkou. Byla delší o pět kilometrů a vedla starým lomem. Pro odlehčený doprovod to byla legrace, Jurko málem dostal prokurátora.

Na taktickém cvičení jsme se plazili pod ledem v mrazivé vodě, abychom překvapili nepřítele, zpět do kasáren jsme běželi, abychom rychle ošetřili státem přidělené zbraně, které měly pro velícího důstojníka větší cenu než my. Nikdo nedostal zápal plic, nikdo si nestěžoval. Hned druhý den jsme skákali ze střechy ubytovny do sněhové závěje, překonávali jsme strach s výšek. Moc se mi to nezdálo, měl jsem závrať, tak jsem schválně nepozdravil po obědě majora. Zbytek dne jsem přehazoval buzerák lopatou, abych si zahřál mozek. Tak mi to zdůvodnil neprůstřelný furťák. Znáte přece film Pahorek, tenkrát to byl trhák. Asi si dělal v kině poznámky.

Přežil jsem to! Rád vzpomínám na kluky, co tam byli se mnou. Dnes se za adrenalin platí, já ho měl zdarma.

Miroslav Vlach