Dříve to bylo skoro národní jméno. Všichni je znali. Josef Zíma, Josef Bek, Josef Abrhám, Josef, Bican, Josef Golonka, Josef Masopust, Josef Dvořák, Josef Suk, Josef Váňa, Josef Sudek, Josef Augusta, Josef Lada, Josef Kemr, Josef Vinklář atd. I můj táta byl Josef. Moc dobře si pamatuji, jak pouze jednou v roce vytáhl ze skříně starou krásnou harmoniku a začal hrát mamince písničky jejich mládí.

Miroslav Vlach.Tenkrát jsem nechápal jejich laskavé pohledy, měli se moc rádi. Sledoval jsem čiperné prsty na klávesnici a obdivoval tu přesnost a čistotu žádaného tónu. Zpíval písničky z Babiččiny krabičky a pořád se smál. To byl opravdu šťastný!

Když měl táta dobrou náladu a nebylo zrovna velké prádlo, ochotně vyprávěl o Josefovské zábavě v jedné malé vesnici na Mostecku, kde poznal maminku. Musel to být dobrý tanečník, když udělal na krásnou slečnu takový dojem, že si ho později vzala.

Celý život dřel na šachtě, nebyl to žádný hromotluk, montérky měl samou záplatu. Dnes leží stará perletí vykládaná harmonika na skříni, jako tichý svědek jejich lásky.

Maminka ho přežila o dvacet let, v loňském roce zemřela, když jí bylo 94. Každý svátek na něj vzpomínala, hladila jeho fotku a nám vyprávěla, jak to bylo těžké za války, kdy opouštěla na valníku společně se třemi sourozenci rodnou chalupu a nikdo nevěděl, že to bude na šest let. I její tatínek se jmenoval Josef, vždyť to bylo do roku 1999 druhé nejčastější mužské jméno v Čechách.

Dnes je kalendář plný jiných jmen, přesto mi dovolte, abych popřál touto cestou všem Pepíkům hezký den. Táta by měl radost!

Miroslav Vlach