Kliknutím zvětšíteNeměli bychom soudit někoho, v jehož kůži nejsme. Těžko si můžeme představit, jak strašné to musí být třeba pro Jana Machutu, který od malička trpí mozkovou obrnou. Sotva se domluví, nemá si kromě invalidního důchodu jak vydělat a musí trčet na jednom místě. Nemluvě o tom, že jeho postižení je tak rozsáhlé, že si nejspíš nic neužil ani s rodiči dětství, tak jako my ostatní.
Nelze se divit, že už toho měl plné zuby a chce se trochu zabavit. Měli by si to uvědomit řidiči v MHD, když mu nechtěli pomoci do autobusu, nebo z něj ven. Nikdy nevíte, kdy se něco stane vám a skončíte ve stejné situaci.
Na druhou stranu by Janu Machutovi měl někdo vysvětlit, že jsou zastávky, kde nelze invalidu vyložit, protože není bezbariérová. Říci mu slušně, že to prostě není možné, on by to měl respektovat, nenadávat jim, protože by to mohlo ohrozit jeho i ostatní cestující. Stejně jako to, že není ve voze připoutaný, ač někteří pečovatelé říkají, že ten pás je jen k zlosti, jak je nešikovný.
Až se ale zase budeme dohadovat, kdo má pravdu, jestli řidič, nebo cestující invalida, měli bychom pamatovat, že trocha lidskosti neuškodí. Minimálně mohli cestující chlapi s vozíkem a invalidou pomoci, tak jako pomáhají maminkám s kočárkem.
23
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
