Člověk se neubrání povzdechnutí. Třeba v Hrnčířské. Tam vám bývala parádní hospoda Na Předmostí. Po tahu se tam člověk zastavil, dal si drškovku nebo gulášovku, zalil to vymazleným žejdlíkem gambrinusu nebo budvaru a spokojeně se odebral do hajan. Dneska tam straší strašná herna.

Zdroj: DeníkNebo o kus dál, takový príma bufet, Jitřenka se jmenoval. Hnedka po ránu tam mohla pracující maminka po cestě do školky uplatit řvoucího potomka koláčkem, koblihou a horkým kakaem o konzistenci tekuté čokolády a sama si dopřát hrnek pořádného kafe, nebo mléčného jahodového koktejlu.

To už je tak dávno, že ani pamětník kolikrát nedokáže říci, jestli tam je dnes obchod s aušusovým oblečením od Vietnamců, nebo nehtové studio provozovatele stejné národnosti. Nic proti Vietnamcům.

V Neštěmicích stojí továrna TONASO známá pod lidovým pojmenování „solvajka“ a tzv. Solvayova vila.
Tonaso si připomíná stoleté výročí smrti svého zakladatele Ernesta Solvaye

Ono toho po revoluci zmizelo daleko víc. Většinou kvůli bezohlednosti, či vyslovené tuposti těch, kdo si to zprivatizovali. Nejsou to jen tyhle malé provozovny, ale třeba i vytunelovaná Setuza, zkrachovalá Prefa, utlumené a zavřené Tonaso.

Člověk se přitom neubrání nostalgii a kolikrát zazní ono úsloví, že za komunistů bylo líp. Nebylo. Naše paměť klame. Nic to ovšem nemění na tom, že žádný ze jmenovaných podniků zmizet nemusel. Stačilo jen trochu dobré vůle a snahy. Nezbývá než doufat, že se z toho naši potomci poučí.