V civilu vedoucí střediska stavby přiznává, že ve 34 letech by to mohlo být jeho poslední vystoupení na mezinárodní scéně. Odejít chce na vrcholu.

Chystáte se už na šesté mistrovství světa. Pociťujete na sobě vůbec nějakou nervozitu?

Nervózní samozřejmě jsem, je to stejné jako před každým šampionátem. Už jsem ale uvolněnější, za ty léta vím co mě čeká.

Když bych se zeptal trochu nadneseně – nezevšednil vám šampionát za ty léta?

V žádném případě. Pořád je to nádherný pocit, když oblékáte dres s lvíčkem na prsou a posloucháte českou hymnu. Mistrovství světa je veřejností čím dál víc sledovaný. Jsem rád, že můžu reprezentovat republiku už pošesté.

Bude pro vás letošní turnaj nejlepších hráčů planety v Rakousku v něčem jiný než ty předešlé?

Poslední šampionát v Americe se nám moc nevyvedl. Teď je tým zdravě nažhavený, cítím, že má vnitřní sílu. Mám takový pocit, že bychom mohli ten neúspěch z Pittsburgu napravit.

Chyběl jste jen na jednom světovém podniku. Nemrzí vás, že jste přišel o premiérový ročník?

(pousměje se) Když se v roce 1996 konalo první MS, to jsem ještě hokejbal nehrál, a byl jsem hokejistou. Bylo by hezké, kdybych byl na všech šampionátů, ale i šest účastí je dost. Možná, že už mě mají plné zuby. (smích)

Jak se těch téměř deset let změnil mezinárodní hokejbal?

Na prvním MS bojovalo o medaile jen pár týmů, teď může vyhrát pět šest týmů a další se dotahují. Vývoj jde obrovsky nahoru, jako v každém sportu. Všechno se zdokonaluje, taktika hry, ale i zabezpečení turnaje, s výpravami jezdí i maséři a fyzioterapeuti.

Na krku už se vám houpala zlatá, stříbrná i bronzová medaile. Kromě posledního mistrovství v USA jste si pokaždé odvezl cenný kov. Neupadá motivace?

Rozhodně ne. Chtěl bych znovu získat zlatou medaili, protože to pravděpodobně bude moje poslední MS. Chci se loučit zlatem, to by byla nejhezčí tečka za mojí reprezentační kariérou.

Na kolik procent jste rozhodnutý, že to po vystoupení v Rakousku zabalíte?

Po pravdě řečeno, za dva roky je MS v Plzni a tam mě to táhne. Chtěl bych odejít na vrcholu a když se povede velký úspěch už teď, tak skončím. Když ne, rád bych si ještě zahrál v Plzni, tedy pokud mi to zdraví dovolí. (úsměv)

Jaké mistrovství se vám nejvíc zarylo do paměti? Je to to zlaté z roku 1998?

(dlouho přemýšlí) Asi to bude titul z Litoměřic, i když ve Švýcarsku, kde jsme byli stříbrní, jsem byl vyhlášený nejlepším obráncem turnaje. Zlato z Litoměřice je samozřejmě výš, ale po sportovní stránce to nebylo ono, protože jsme do finále vůbec nezasáhl. Stále to nosím v sobě.

Ústí je tradičně největší zásobárnou reprezentantů. I letos jedou z Elby tři hráči. Čím to podle vás je?

Ústí bylo vždy hokejbalovou baštou. Elba dodávala do národního mužstva chytré tvořivé hráče a všichni to byli bývalí hokejisté. To, co představuje Litvínov v hokeji, je Ústí v hokejbale. Nedokážu si představit reprezentaci bez ústeckých hráčů. Ti dávají hře myšlenku.

Také vy máte kořeny u hokeje. Kdy jste se dostal k hokejbalu?

S hokejbalem jsem začal v sedmnácti letech, někdy kolem roku 1991. Tehdy jsem ho hrál spíš pro radost. Naplno jsem se mu začal věnovat třiadvaceti, kdy jsem zjistil, že v hokeji neprorazím. Až do áčka jsem hrál hokej za Ústí. V 19 letech mi operovali koleno a trenéři pro to neměli pochopení, a tak jsem odešel hrát do Teplic druhou národní ligu, byla tam dobrá parta. Hokejbal mi ale dal víc než hokej.

Jak to děláte, že ve 34 letech stále stačíte těm nejlepším?

Všechno je to o trénovanosti. Třikrát týdně trénink, do toho zápasy a suchá příprava, která je stejně náročná jako u profesionálů. Hokejbalisté jsou v globálu dobře fyzicky připraveni.