Nakonec jsme si ale skvěle popovídali a já se dozvěděl spoustu informací o ragby. O sportu, který má v Čechách osmdesát let tradici a který je neprávem nazýván hrou chorých mozků.

„Zvíře“ jak se dvacetiletému ústeckému rodákovi přezdívá, mezi ně rozhodně nepatří.

Patriku, jak jste se k ragby dostal?
Ragby jsem začal hrát před dvěma lety. Nadělil jsem si ho k osmnáctým narozeninám. Lidé kolem mě se o něm začali hodně bavit, tak jsem se o něj začal zajímat. O tom, že se tomuto sportu budu věnovat nakonec rozhodl válečný tanec Haka, který proslavil novozélandský tým All Blacks a který jsem viděl na internetu. To mě naprosto uchvátilo.

Proč jste se rozhodl hrát zrovna v dresu pražské Slavie?
Asi proto, že je to nejblíž a navíc jsem Slávista. V nejvyšší české soutěži ale hraje i Sparta, takže nechybí ani pražské derby. Já ale zatím hraju za B tým, protože jsem mladý a navíc jsem ještě takový nováček.

Jaké jsou ambice vašeho týmu?
Slavia nevyhrála ligu asi třicet let a teď po dlouhé době k tomu máme našlápnuto, protože jsme první v tabulce. Čeká nás ale ještě play off, tak snad se do finále dostaneme.

Kdo další bude patřit k favoritům?
Určitě obhájce titulu Tatra Smíchov, Říčany, Sparta a Praga. To jsou momentálně nejlepší týmy u nás.

Jakého největšího úspěchu jste v ragby prozatím dosáhl?
Po půl roce, co jsem ragby hrál, jsem se dostal do českého reprezentačního týmu do 19 let, sice jsem byl na střídačce, ale nestěžoval jsem si. Přeci jen je po půl roce vůbec úspěch se tam dostat.

Ragby je považováno za hodně tvrdý sport, nebojíte se zranění?
Musím zaklepat, ale zranění se mi zatím vyhýbají. Měl jsem nanejvýš výron v kotníku. Ale už jsem při zápase zažil, že si protihráč přetočil koleno. Je nepříjemné sledovat, když dvoumetrový chlap brečí bolestí, ale to se nestává často. Je to sice kontaktní sport, ale má svá pravidla.

Navíc na sobě při hře máte určitě spoustu chráničů, že?
Právě že nemáme. Na zápasy nosíme jen takovou molitanovou helmu a chrániče ramenou, které máme pod dresem. A samozřejmě zpevněné kopačky, aby to tolik nebolelo, když vám někdo šlápne na nohu.

Na jakém postu vůbec hrajete?
Hraji více postů, jsem takový univerzál, protože dokážu být hbitý i silný do soubojů. Někdy hraju útočníka, jindy rojníka, podle potřeby týmu.

Věnoval jste se před ragby i jiným, řekněme známějším, sportům?
Jasně, dělal jsem baseball, atletiku, fotbal, volejbal a florbal. Pokaždé jsem ale zhruba po roce skončil. Když už jsem nevěděl, jaký sport si vybrat, tak jsem se rozmýšlel mezi ragby a házenou. Vybral jsem si ragby a nelituju toho.

Dobře. Když porovnáte ragby s fotbalem. Je náročnější?

Určitě. Sice se u něj méně běhá, ale člověk musí používat sílu a to dá pořádně zabrat. Ragby vám sežere všechnu energii.

Co říkají vaši rodiče tomu, že se věnujete právě ragby? Nebojí se o vás?
Vůbec. Táta fandí americkému fotbalu a chtěl, abych ho hrál. Mě se ale spíš líbilo ragby. Ze začátku jsem se bál bolesti, později mě to ale začalo bavit. Vyžívám se v tom, že mohu někoho složit, nebo že někdo složí mě. Je to zábava.

Jaký je vůbec rozdíl mezi ragby a americkým fotbalem?
Hodně velký. To je asi jako srovnávat hokej s florbalem. Je to úplně jiná hra. Třeba míč je v ragby asi tak dvakrát větší než v americkém fotbale. A i pravidla jsou odlišná.

Jak dlouho trvá, než se člověk naučí všechna pravidla ragby?
Dlouho. Abych řekl pravdu, po dvou letech, co se tomuto sportu věnuji, s tím mám stále problémy. Mají je ale i ragbisté, kteří to hrají patnáct let. Pravidla jsou hodně složitá a často se mění. I když se to možná nezdá, tak ragby musí hrát chytří lidé. Není to sport pro magory, kteří se jdou na hřiště jen porvat.

Dochází při ragby k nekalým praktikám, jako je třeba šťouchání do žeber a podobně?
Určitě. Kolikrát vám v mlejnu přistane i pěstí. Já se ale snažím hrát férově a skládat protihráče dle pravidel. To znamená, že tam musí být náznak obejmutí a musím ho složit od ramen dolů. Nesmím ho vzít třeba do kravaty.

Čeho byste chtěl v ragby jednou dosáhnout?
Chtěl bych se stát profesionálem a dostat se někam do světa. Znám několik hráčů, kteří ve světě byli a říkali mi, že bych na to měl, kdybych zabral. Mým druhým snem je změnit ragby v Čechách. Mrzí mě, že tento sport je v Čechách už osmdesát let a pořád je tu jenom dvacet klubů.

Zajímavá myšlenka. A jak chcete ragby v Čechách změnit?
S kamarádem z Ústí Dogy Dogalesem rozjíždíme přes Facebook projekt s názvem Rugby je PRO Ranaře. Jeho myšlenkou je dostat ragby do různých měst a musím říct, že se nám celkem daří. Už se to chytlo v deseti městech.

Proč je podle vás v České republice málo týmů?
Největším problémem je to, že u nás chybí odpovídající hřiště. Ragby se u nás ještě donedávna hrálo jen v Praze a na Moravě. Západ, jih a sever Čech na mapě ragby prakticky neexistoval. To teď ale chceme změnit. Druhým problémem jsou sponzoři, ale ti asi chybí ve většině sportů. Na druhou stranu musím přiznat, že se blýská na lepší časy, protože sponzoři si ragby především díky pořadům v televizi, začínají všímat.

Máte přezdívku zvíře. To aby se vás člověk pomalu bál…
To ne (smích). Jsem normální a nekonfliktní člověk. To zvíře, které je ve mně, se ukáže vždy jen na hřišti.