Ač původním volejbalovým povoláním smečař, na severu Čech ho každý zná jako nepropustnou hráz na síti, která deptala hráče soupeře. „Ale blokařem jsem být nechtěl,“ upozorňuje na nevyzpytatelné cesty osudu Oldřich Koza. Se sportem začínal v Hronově na travnatém pažitu, postupem času přešel pod vysokou síť.

“Nebavily mě individuální sporty a na hokej jsem neuměl pořádně bruslit. Proto jsem si v Hronově vybral volejbal,“ vysvětlil. Psal se rok 1987 a mladík Koza získává angažmá v později slavném týmu Setuzy.

„Byla tu skvělá parta, máme spoustu společných zážitků. Největšího úspěchu z mého osobního pohledu jsme dosáhli ziskem titulů v tehdy první lize v barvách Setuzy a úspěšným tažením evropskými poháry,“ prozradil Koza.

S volejbalem zažil i krušné chvilky. Jako tu, když jel na zkoušku do exotického Libanonu. „Tam se mi líbilo, je to jedno z nejhezčích míst, které jsem navštívil,“ svěřil se legendární blokař.

Jenže nastaly trable a Oldřich Koza byl rád, že se dostal domů. „Po jednom dni mi řekli, že nemají zájem, což poznali po hodinovém tréninku skoro v noci. Dali ode mě ruce pryč, tak jsem musel na ambasádu, abych se z Libanonu dostal zpátky do Čech,“ vyprávěl dobrodružství Koza.

Syn hraje za Teplice

Je také jeden z mála, který se v Ústí natrvalo usadil. „Musel jsem, protože jsem se oženil,“ žertoval Koza. Po ukončení sportovní kariéry se podle svých slov „ze dne na den“ stal podnikatelem v obuvnictví, což dělá dodnes.

„Syn hraje fotbal za Teplice, to stojí hodně času a k volejbalu už se tolik nedostanu. Nejraději bych se vrátil do doby před dvaceti lety,“ přiznal Koza. Chvíli trénoval, ale tahle parketa nebyla nic pro něj. „Trenér musí být trochu svině, na to nejsem správný typ,“ dobře ví slavný blokař.

ZPRACOVAL Jiří Šlaj