Jeho trenér Josef Braun rozvážně ukazuje místo, kam má smečovat a kluk trefuje přesně. Na chodbě na tabuli před hernou je několik jmenných seznamů a ve všech figuruje jméno Tomáš Polanský. Je mu 12 let. Na Střekov dojíždí denně z Děčína vlakem.

Stolní tenis hraje od pěti let a pohárů má plný pokoj. Sportovní dispozice má po matce, která to s malým míčkem umí, devatenáctiletý brácha ho někdy ještě porazí.

Tomáš je republikovou jedničkou ve své věkové kategorii, v patnáctiletých je čtvrtý, dvojnásobný mistr republiky, statistické 4. tabulkové místo v Evropě, vítěz posledního mezinárodního turnaje v Rakousku, kde soupeřem mu byli mladíci z celé EU.

Na rok potřebuje cca 30 speciálních potahů pro své rakety, jeho talentu věří sponzorská firma Tibhar ze SRN. Tomáš studuje ve sportovní škole „Vinařská“ v Ústí nad Labem, kde má povolen individuální plán, aby vyhověl požadavkům náročných trenérů. Na připravené otázky reagoval v pohodě jako malý profesionál.

Tomáši, prý jsi byl několikrát na ME mládeže. Byla z toho medaile?
Byl jsem třikrát na ME ve Francii, ale nikdy jsem nebodoval podle mých představ. Většinou mne vyřadil nějaký Rus. Malý míček, krátký stůl, hodně dobrých hráčů, nervy, únava z cesty. To jsou mé argumenty.

Jak často trénuješ?
Bydlím v Děčíně a každý den dojíždím vlakem do Ústí. Na nádraží na mne čeká auto, abych to všechno stihl a hned vyrážím do tréninku. Někdy mne úkoluje Josef Braun, jindy zase Jindra Panský. Oba to jsou bývalí reprezentanti. O víkendu většinou hraji turnaje. Nic jiného mne nezajímá, pouze stolní tenis. No po pravdě řečeno, jinak to ani nejde. Konkurence nespí!

Tomáši, taková legrace na závěr. Všichni říkají, že jsi velký talent. Velký sport jsou někdy i velké peníze. Co by jsi například dělal s vyhraným milionem?
No to je opravdu dobrý. Určitě bych část dal rodičům, zaslouží si to. Zbytek bych si schoval na horší časy, člověk nikdy neví. A už mě nechte, spěchám na vlak.

ZPRACOVAL Miroslav Vlach