Kolébkou fotbalu je prý Anglie, hokej proslavila Kanada, bojové umění sluší nejvíce Asiatům, nohejbal objevili pro sportovní svět Češi. Zajímavou hru plnou technických fint a promyšlených akcí hrál na dovolené snad každý. Když říkám každý, myslím tím muže.


Z Litoměřic do Ústí nad Labem denně dojíždí sympatická učitelka ekonomie Jitka Vavřincová, která tvrdí, že nohejbal mohou hrát i ženy.
Na antukových dvorcích v Trmicích v oranžovém dresu pobíhala mezi svalnatci jediná žena a dokazovala nahodilým divákům, že své tvrzení myslí vážně. „Tatínek hrál fotbal, brával mne na hřiště, kde jsem pozorovala kluky v dresech, jak krotí kožený míč. Nikterak mne to neoslovilo a raději jsem se dala na atletiku,“ vyprávěla své začátky.


Do patnácti let běhala štafety. Později přešla na společenský tanec, což jí vydrželo do dvaceti let. Později rekreačně hrála badminton, squasch, lyžovala. Žádný sport jí nebyl cizí. „K nohejbalu jsem se dostala, jak se říká, slepý k houslím,“ přibližuje zajímavou historku. „Jednou jsem se zamíchala mezi skupinku mladíků, kteří hráli nohejbal. Jeden jim chyběl do sestavy, a tak jsem ze slušnosti zaskočila. Nechtěla jsem to moc kazit, tak jsem jenom nahrávala k síti a nějak to zabralo,“ smála se.


Začala hrát s partou veteránů jako jediná holka v Litoměřicích a nikterak nevnímala poznámky na adresu konkurence v sukních.
Když Jitce Vavřincové bylo asi 25 let, byla na mužském turnaji ve vesnici Hřivčice u Loun. „Tam mě viděl hrát Luboš Albrecht z Prahy a okamžitě mi nabídl místo v mužstvu žen TJ Sokol Břve,“ vypíchla nohejbalistka nastupující jako zadák, nahrávač, zlomový moment v její kariéře.


Od té doby hraje I. ligu ženského nohejbalu, ale v Ústí a Litoměřicích trénuje na cihlové antuce s chlapama. „Ženský nohejbal je trochu jiný než mužský, nejen v oblasti pravidel, ale i mimo hřiště. Kluci to moc prožívají. Ženská liga má i společenský rozměr,“ usmála se Jitka Vavřincová.

Miroslav Vlach