V tělocvičně Univerzity J.E.Purkyně na speciální stěně trénuje třináctiletý kluk, který se jmenuje Vojta Truxa. Vyšplhat po šedé stěně do třinácti metrů není jednoduché, Vojta si navíc vybral jednu z těch nejtěžších cest. Závěrečný převis vyžaduje nejen sílu, ale rychlost a techniku. Z palubovky jej zajišťuje maminka a kluk ji dělá radost. Dohmátne na konec stěny a klidně slaňuje dolů.

Vojto, prozradíš jaké byly tvé sportovní začátky?

Nejprve jsem hrál fotbal za Ravel, ale po dvou letech jsem toho nechal. Jednou měla mamka narozeniny a šla si zkusit stěnu v Krásném Březně. Přijela domů nadšená a já to musel zkusit také. To mi bylo 11 let. Začátky jsem si odbyl tam a po několika měsících jsem přešel do horolezeckého kroužku na UJEPU. Přes zimu se trénuje na stěně a když je venku tepleji, vyrážíme do skal v Tisé. To je něco úplně jiného.

Jak probíhá soutěž na stěně. Máš už také nějaké tituly?

Tady se na tituly nejede. Je tu dobrá parta a to je hlavní. Několikrát v roce probíhá oddílová mládežnická soutěž. Leze se nejprve ve dvojicích na čas, potom na obtížnost. Jednou jsem vyhrál, dvakrát byl druhý ve své kategorii, ale vždycky je to vyrovnané. Mnohdy rozhoduje váha, rychlost a tady je dost talentovaných kluků. Pokud jste si všiml, stěna má uprostřed nejtěžší místo s převisem. To jediné jsem ještě neslezl. Trenér podle potřeby mění úchyty a vytváří stále nové varianty. Je to výzva a adrenalin. Sportovní vypětí si v týdnu kompenzuji hrou na klavír. Chodím na hodiny k paní Glatzové už šest let a stále mě to baví. V týdnu to sprostě střídám, jednou lezení, podruhé klavír.

Jaký sport bys nikdy nedělal?

Asi aerobik, to je hrozný sport. Nechápu to stálé skákání podle hudby.

Miroslav Vlach