Veslařka ústecké Chemičky Lenka Pavlovská (dříve Floriánová) se ale po letošní sezoně rozhodla ukončit svou profesionální kariéru a věnovat se výchově nových veslařských talentů v Ústí nad Labem.

Co vám během kariéry veslování dalo a co naopak vzalo?
Především mi dalo spoustu přátel a také pocit úspěchu. Doma mám desítky medailí, mimo jiné asi dvacet titulů mistryň ČSSR či ČR nebo medaile z mezinárodních regat. A v neposlední řadě se mi díky veslování podařilo udržet celkem pěknou postavu a fyzickou kondici, což jsem ocenila po porodech dětí, při zvládání jejich výchovy a třeba i v zaměstnání. Nemám pocit, že by mi výkonnostní sport něco vzal. Naopak, díky němu se mnou rodiče neměli žádné starosti, moji pubertu ani nezaregistrovali a minuly mě všechny experimenty s cigaretami či drogami.

Prozradíte kde jste brala motivaci k závodění?
Veslovat jsem začala v roce 1980 v Uherském Hradišti, kde jsem se narodila a do svých 18 let také žila. Takže s malými přestávkami se tomuto krásnému, ale náročnému sportu věnuji přes třicet let. V mládí byla samozřejmě největší motivací vidina reprezentace, v pozdějším věku mě těšilo porážet mladší a „papírově“ perspektivnější závodnice, ale největší motivací byla pro mě radost a požitek z jízdy na vodě. Možná právě proto jsem v 11 letech utekla z plavání. Voda v bazénu je neměnná konstanta a zmítání od zdi ke zdi mě ubíjelo. Voda venku je pokaždé jiná, jednou přijde protivítr, někdy vlny, jindy zase déšť. Musíte se vypořádat s různými klimatickými podmínkami, přizpůsobit jim jízdu. Loď musíte usadit a cítit ji pod sebou, jako by byla součástí vašeho těla a to je nádherný pocit. Říká se, že nejkrásnější pohled je z koňského sedla. Já tvrdím, že nejkrásnější pohled je ze skifu nebo z jiné veslice.

Na které úspěchy ze své kariéry nejraději vzpomínáte?
Takových mezníků je víc. Třeba můj první titul mistryně (tehdy ještě ČSSR) ve čtyřce dorostenek v roce 1983 v Jindřichově Hradci. To byl splněný sen. Dokonce jsem jej zvěčnila ve své písemné maturitní práci. V roce 1997 jsem získala dvě stříbrné medaile na MČR ve skifu a dvojskifu lehkých vah a tím jsem si řekla o nominaci do širšího reprezentačního družstva pro Olympijské hry v Sydney. Bohužel jsem v té době měla před státními zkouškami, z diplomové práce hotové čtyři stránky, dvě malé děti a do toho přišla tragická smrt mého prvního manžela při raftování. Všechno nešlo zvládnout, tak jsem se vzdala vrcholového veslování. V roce 2004 jsem se stala historicky prvním ústeckým veslařem, který získal titul mistra ČR na trenažéru. Později tuto štafetu převzala Klára Janáková, ale to prvenství mě moc těší a nikdo mi ho už nevezme. Zatím poslední mistrovský titul se mi podařilo získat letos v párové čtyřce žen. Vážím si ho také proto, že mi v té době bylo 44 let a 4 měsíce a to už ty dva kilometry šíleně bolely!

Vrátíte se ještě někdy k závodění?
Veslování je sport, který můžete provozovat třeba do sta let. Příkladem je v našem klubu pan Jindřich Janus, jemuž bylo v listopadu úctyhodných 86 let a stále ještě trénuje a dokonce závodí. Moji přátelé tvrdí, že já v lodi jednou umřu. Teď jsou samozřejmě na prvním místě naši svěřenci, ale do budoucna nic nevylučuji. Letos jsme s manželem odjeli mimo jiné i pár závodů v kategorii Masters včetně MČR a příští rok bychom také chtěli některé absolvovat, takže trochu trénovat budeme, ale o výkonnostním veslování už moc nepřemýšlím.

S manželem Lukášem se věnujete mládeži. Jak vás práce baví?
Svému manželovi jsem pomáhala s trénováním mládeže už v době, kdy jsem ještě sama aktivně veslovala a kdy jsme ještě nebyli manželé. Od letošního roku jsem přebrala celou kategorii dorostenců a k tomu mám dva mladší žáky, kteří začali veslovat teprve v září a tudíž jsem své tréninky a závody musela definitivně pověsit na hřebík. Kluci trénují od pondělí do soboty, přicházejí na tréninky kolem 3.hodiny odpolední a poslední opouštějí loděnici kolem 6. hodiny a mně už na vlastní tréninky nezbývá čas. A upřímně, ani mi to není líto. Práce s nimi je úžasná. Jsou nadšení a poctiví v tréninku a mě baví pozorovat, jaké pokroky dělají. Spíše je musím brzdit než vybízet k větším tréninkovým dávkám. Když jeli v prosinci svůj první závod na trenažéru, byla jsem daleko nervóznější, než kdybych sama závodila.

U koho ze svých svěřenců vidíte do budoucna možný potenciál?
V současné době máme tři seniory, čtyři juniory, osm dorostenců a dva mladší žáky a naším velkým přáním je vybojovat jakoukoliv medaili na mistrovství ČR a také postavit kvalitní osmu dorostenců na pražské Primátorky. Největším talentem a nadějí ústeckého veslování se v současné době jeví junior Ondřej Šams. Už loni na sebe upozornil 2. místem v Českém poháru na trenažéru a dvěma medailemi na letním MČR (stříbro + bronz). Letos zatím zvítězil na trenažéru v Pardubicích. Myslím, že má na to, aby si vybojoval účast na MS juniorů. Je to neskutečný dříč a pro ostatní kluky velký vzor.