"Šampionát to byl skvělý. Já měl hlavně radost z toho, že jsem se po dlouhé době dostal zase na nějakou reprezentační akci," vylíčil Ščerba. "Posun bych viděl spíše v celém ročníku než v samotném šampionátu, a to v tom smyslu, že skoro každý závod v té venkovní sezóně jsem přeskočil svůj předchozí osobní rekord (555 cm, pozn. autora). Těší mě tedy hlavně vyrovnanost mých výkonů," dodal.

Kvalifikační část přitom asi nebyla úplně podle vašich představ, je to tak?
Je (úsměv). Trochu jsem se jí protrápil, bylo to komplikovanější, než jsem si myslel.

K překonání 560 cm, které byly nakonec limitem pro finále, vám pomohl opakovaný druhý pokus. Napoprvé jste totiž reklamoval špatné postavení stojanů. Můžete laikům přiblížit, o co konkrétně šlo?
Každý závodník si u rozhodčích nahlásí, kam chce umístit stojany. To pak udává vzdálenost laťky za odrazem. Já ji sice nejdřív shodil, i když pokus byl nadějný, pak jsem ale viděl, že ty stojany stojí asi o 10 nebo 15 centimetrů jinde, než jsem měl nahlášeno. I sudí, která na to měla dohlížet, měla poznamenaná jiná čísla, než se ukazovala na tabuli, proto mi dali nový pokus.

Ten už vám vyšel a v hlavním závodě to pak bylo úplně o něčem jiném. Na druhý pokus jste přeskočil 565 cm (pouhý centimetr za svým osobním rekordem, pozn. autora). Samozřejmě mezi kvalifikací a finále byly dva dny pauza, ale čím to, že mezi vašimi výkony byl takový rozdíl?
Do kvalifikace jsem šel daleko nervóznější, než do finále. Věděl jsem, že se mi buď povede postoupit, což bude velký úspěch, nebo budu hodně naštvaný. Naopak do finále už jsem mohl jít s čistou hlavou, protože se mi povedlo splnit cíl, se kterým jsem tam jel. Navíc kvalifikace se skákala v dopoledním programu, finále bylo večer a já mám ty večerní závody daleko raději.

Nakonec nebyla nereálná ani další výška, tedy 575 cm, která je devět centimetrů nad vaším osobním rekordem. Prvním pokusem jste byl hodně blízko, souhlasíte?
Ano, myslím, že to bylo opravdu blízko. Cítil jsem, že ten večer mám formu na to to skočit. Devět centimetrů už je celkem dost a posun osobáku by to byl velký. Škoda, byl to nadějný pokus.

Nakonec z toho bylo celkové desáté místo, jste s ním spokojený?
Jsem. Hlavně mě těší, že jsem předvedl výkon na úrovni svého osobního maxima, víc se asi moc čekat nedalo. I kdybych skočil těch 575, tak bych se co se umístění týče posunul jen o místo nebo o dvě, takže bych si tolik nepolepšil, takže výsledek beru.

Tyčkařskou show pak v závěru režíroval Armand Duplantis, který se pokoušel i o posunutí světového rekordu (625 cm, pozn. autora). Jaké to bylo sledovat jeho výkon a co se při tom honí hlavou „obyčejným smrtelníkům“, kteří, včetně druhého Karalise (587 cm, osobní maximum, pozn. autora), zůstávají stále daleko za švédským fenoménem?
Je to neskutečné. On tu tyčku dělá od dětství. Na zahradě měl doskočiště a trénoval tam. Proto umí věci, které nikdo jiný nedokáže. Navíc je neuvěřitelné, že takhle skáče skoro na každém závodě. Kdyby se o ten svěťák pokoušel třeba na jedné, dvou akcích v roce, tak neřeknu, ale u něj je to skoro běžná záležitost.

Dalším mezinárodním letním vrcholem jsou olympijské hry v Paříži. Budou se týkat i vás? (Kvalifikační limit je stanovený na 582 cm, startovní pole ale může být doplněno podle aktuálních tabulek, pozn. autora)
V současném žebříčku jsem tak nějak na hraně. Do konce června zbývá poslední závod, kterým bude mistrovství republiky. Samozřejmě se pokusím se do Paříže dostat, aktuálně jsem v té postupující části. Konkurence ve světě je samozřejmě ještě větší, než v Evropě, takže je to náročné. Pokud bych ale předvedl podobný výkon, jako teď v Římě, mělo by to stačit.