Když po závodech na ústecké Grand Prix přebírala kytici, problesklo jí hlavou, že její kariéra se skutečně chýlí ke konci. „Až s tou kyticí mi došlo, že to byl můj poslední závod v Ústí. Jsem naměkko," svěřila se diskařka Věra Cechlová-Pospíšilová. „Jsou to hodně zvláštní pocity, které jsem nikdy nezažila, protože jsem se nikdy neloučila." A co teprve, až se bude loučit s kariérou?

Čtyřiatřicetiletá rodačka z Litoměřic kroutí poslední sezonu. Tečku za ní by chtěla udělat na světovém šampionátu v Moskvě. Tam se ale musí nejdřív kvalifikovat.

Ani v Ústí se vám nepodařilo splnil limit…
Je vidět, že tělo už mě brzdí. Když už jsem konečně začala jít s formou nahoru, tak se mi vrátilo staré zranění, se kterým jsem bojovala už v předchozích letech. Na závodech v Brně, kde jsem zůstala 70 cm od B-limitu, jsem si lehce poranila levý kotník. Myslela jsem si, že to není tak vážné, nicméně dochází k tomu, že mám tendenci tomu ulevovat, a teď bylo vidět, že jsem nebyla schopna se z té nohy pořádně odrazit. Mám ještě šanci ke splnění limitu a i přes ten bolavý kotník budu bojovat. Budu muset jít přes bolest, i to sport obnáší.

Ústí sousedí s vašimi rodnými Litoměřicemi, takže to tu asi dobře znáte, že?
Jsem ráda, že jsem mohla znovu zavítat do Ústí. Je to pro mě srdeční záležitost, mám to tady strašně ráda. Navštěvovala jsem tady zimní stadion, protože oba moji bratranci (Petr a Pavel Zuziakovi)  hráli hokej. Hodně jsem se sem najezdila. I na závody jsem sem jezdila ráda.

Je jasné, že byste se chtěla loučit s kariérou na MS v Moskvě…
To bych samozřejmě chtěla (úsměv). 59,5 je vstupenka do Moskvy. Ale ani to ještě není jisté, protože je to B-limit. Je škoda, že jsme neměli závody a teď to honíme na poslední chvíli. Pro tuhle sezonu jsem udělala maximum. Strávila jsem čtyři měsíce v Jižní Africe, byla jsem zdravá. Pak jsme přijeli sem a celý měsíc pršelo, takže se moc nedaly neházet super výkony. Když jsem chytila formu, tak jsem jela na závody do Turnova, kde jsem hodila skoro 58 metrů, a to bylo asi osm stupňů a lilo jako z konve.

Třeba by vám pomohla ke splnění limitu čokoláda, kterou před závody mlsáte, co?
V Ústí jsem si ji nedala, ale i kdybych ji měla, tak by to líp nedopadlo (smích). Dodržuju to jen na velkých akcích.

Jak jste přišla na tenhle netradiční rituál?
Když jsem teď v televizi sledovala Diamantovou ligu v Monacu, tak jsem si vzpomněla na to, že když jsem poprvé cestovala do Monaca na finále světové Grand Prix, tak jsem si na letišti koupila asi kilo bílé čokolády toblerone. Cestou na hotel jsem spořádala polovinu a druhou těsně před závody. A já jsem tam to světové finále vyhrála. Tak jsem v tom pak pokračovala. Následující rok, když jsem byla znovu v Monte Carlu, tak jsem si opět koupila toblerone a zase jsem vyhrála (smích).

Na závěr kariéry se dočkáte  bronzové medaile od Bělorusky Jatčenkové, kterou usvědčili z dopingu. Víte, kdy ji dostanete?
Mám zajímavou informaci od mého manažera, který mi sdělil, že už by měla být na cestě do Česka. Zatím se mi ale neozvali. Trvá to už od prosince. Nejdřív jsem musela oficiálně vrátit diplom za čtvrté místo a dále se čekalo, až ta dotyčná vrátí diplom s medailí. Trvá to strašně dlouho, asi tu medaili nechtěla vrátit. Ale teď už jsem oficiálně třetí s tím, že medaile by měla být na cestě. Budu chtít udělat důstojný ceremoniál.

Medaili získáte až devět let po olympiádě v Athénách…
Je to obrovské  zadostiučinění a nádherná tečka za mojí kariérou. Bohužel to přišlo v době, kdy se ukazuje, že ne všichni sportovci jsou čistí. Je to odměna za to, že jsem  touhle cestou nikdy nešla. Mám čisté svědomí, můžu si stoupnout před zrcadlo a podívat sama sobě do očí. Ne vždycky mi přišlo fair play, když jsem viděla, jak to chodí, že se některé závodnice neobjeví celý rok na závodech a najednou začaly házet až na olympiádě nebo na mistrovství světa. Pamatuju dobu, kdy za 65,5 jsem na mistrovství světa brala páté místo a teď bylo za 65 zlato. Ta medaile pro mě znamená strašně moc.   Přišlo to v pravý okamžik, kdy jsem na konci své závodní činnosti. Je taky super, že to dostanu na české půdě.

Už máte jasno, čemu se budete věnovat po kariéře? Předpokládám, že zůstanete u atletiky?
Atletika mi dala hodně zážitků a dobrý pohled na život. Když jsou úspěchy, tak je to hezké, ale když jste dole, tak lidi kolem sebe víc poznáte. Chtěla bych se neztratit ze světa, zůstat u atletiky a pomáhat dalším. Přičichla jsem k tomu už letos, kdy jsem připravovala na disk vícebojaře. Adam Helcelet má splněný limit do Moskvy a další dva kluci, kteří startovali na ME do 23 let, si naházeli osobáky. Bylo to pro mě zadostiučinění.  Mám ohlasy, že by někdo chtěl jít ke mně trénovat. Mám otevřenou cestu a už cítím, že za chvilku budu na té druhé straně. Byla bych ráda, kdyby se tady objevil někdo, kdo bude překonávat hodně daleké mety a bude sbírat medaile. V tomhle vidím svůj největší cíl. Už jsem si dokázala dost, teď bych se tím chtěla už jen bavit a předávat zkušenosti jiným.

Konečně budete mít čas i na mateřství?
Necháme tomu volný průběh (úsměv). Trenéřina je hezká v tom, že se to dá skloubit. Dřív jsem si to neuměla představit, ale když teď vidím, jak šéfová na Dukle Kateřina Baďurová zvládá fantasticky práci i mateřství, tak mi dala motivaci. Je mým vzorem.