Jste nováčky v týmu mistra republiky. Jaké jsou vaše aktuální pocity?
Jiří: Je to něco úžasného. Jako malí kluci jsme o tom snili a s tátou jsme tomu dali kompletně celé dětství. Postavil nám doma tělocvičnu a umělou trávu, kde jsme trávili každý den a i byly dny, kde jsme tam trávili hodiny po špatném turnaji nebo zápase.
Jaroslav: Přestupem do Plzně jsme si splnili další sen, tedy hrát za jeden z nejlepších klubů v České republice.

Proti hráčům jako Seidler, Vahala apod. už sice nějaký pátek hrajete, teď s nimi ale budete sdílet kabinu. Nemáte pořád trochu trému?
Jiří: Samozřejmě, že k nim chováme velký respekt. Vždyť jsme třeba na kapitána Plzně Rešetára koukali ještě v televizi, když jsme ani futsal nehráli. Bude pro nás důležité, abychom od takových velkých jmen získali co nejvíc zkušeností. Myslím si, že nás kabina vzala v pořádku a my se jen potřebujeme adaptovat na prostředí.

Můžete popsat, jak se přestup rodil a proč vyhrála právě Plzeň
Jiří: Bylo těžké myslet na nějaký přestup, když jsme v Ústí dostávali tak velkou příležitost a minutáž v ligových zápasech. Trenér Martin Dlouhý nám dával opravdu hodně prostoru na palubovce.
Jaroslav: Věděli jsme, že je o nás zájem z Plzně, ale pořád jsme si říkali, co bychom tam dělali, když celá kabina je jádro mužské reprezentace. Samozřejmě byly i další nabídky, nejkorektnější přišla z Mělníku, ale pro nás byla a stále je priorita pokusit se prosadit v Plzni.

Spencer Svejcar se prodírá do koše Brna během zápasu KNBL v sezóně 2022/2023.
Končí dříč i miláček publika. Ústí je druhým domovem, řekl v emotivním loučení

Přitom všechno začalo v Rapidu, klubu, který se stal teprve nedávno prvoligovým, ovšem ve velkém dával, zejména v poslední sezóně, příležitost vlastním mladým odchovancům…
Jiří: Na svoje začátky v Rapidu si pamatuji, jako kdyby to bylo včera. Brácha sice začal dřív, protože já měl zdravotní trable, ale o dva měsíce jsem se poté přidal k bráchovi a začínali jsme v U15. Ještě v té době jsme byli poslední rok na Regionální fotbalové akademii v Teplicích, která nám dala hodně zkušeností jak do osobního života, tak i do toho sportovního.
Jaroslav: Mně a bráchovi podle mě pomohla koronavirová pandemie. Trenér juniorky Matěj Čapek vytvořil skupinu, kde nám sestavil na každý den tréninkový plán, který jsme s bráchou poctivě plnili. Za odměnu se k nám dostal trénink s A týmem Rapidu.
Jiří: Na to si pamatuji moc dobře. Na trénink přicházeli kluci z Plzně, Dan Klečka a Václav Koc, a já na ně „Dobrý den“. Vůbec jsme s bráchou nevěděli, jak to u chlapů funguje, přece jenom nám bylo ještě 15 let, když jsme absolvovali první trénink s Rapidem. Další rok přišel ještě Pražák Tomáš Vobořil, který nám předal mnoho zkušeností, stejně tak jako ostatní kluci, kteří v Rapidu už byli. Teď jsou z nás velice dobří kamarádi.

Takže velká škola…
Jiří: Ano, v Rapidu bych chtěl ohromně poděkovat Matěji Čapkovi i Martinovi Dlouhému za to, jakým způsobem se nás ujali. Po prvním tréninku si nás vzal Dlouhán stranou a řekl nám: „Já ve vás vidím potenciál a když začnete hrát futsal, můžete procestovat svět jako já.“ Slíbil nám, že nás bude stavět a dávat nám příležitost získávat zkušenosti na prvoligové palubovce. Čápa nám dal ohromně moc individuálních tréninků, kde jsme vylepšovali futsalové pohyby a techniku. Nebýt těchto tréninků, náš futsalový růst by se určitě zpomalil. S bráchou jsme vděční za tu šanci, kterou jsme od Rapidu dostali.

Futsalisté Rapid Ústí nad Labem ilustrační
První liga v Ústí zůstává! Ve 2. lize se půjde na Spartu

Viditelně odcházíte s těžkým srdcem. Možnost zůstat v Ústí ještě rok ve hře nebyla?
Jaroslav: Bylo to asi jako poslední možnost. Plzeň o nás měla zájem už hrozně dlouho a my se chtěli s bráchou posunout, protože jsme cítili, že je čas jít o dům dál. Shodli jsme se na tom s rodiči a myslím si, že jsme udělali správné rozhodnutí.

Kvůli futsalové budoucnosti jste dokonce zabalili i slušně rozjetou fotbalovou kariéru v FK Ústí nad Labem. Nelitujete toho zpětně?
Jiří: Vůbec ne! S futsalem jsme nakoukli do několika zemí, jako jsou třeba Portugalsko, Chorvatsko, Itálie, zahráli jsme si dvakrát kvalifikaci na mistrovství Evropy. V Rapidu jsme byli poslední sezónu jádrem, na které se spoléhalo. Nemyslím si, že jsme udělali špatné rozhodnutí, ač nám ten fotbal někdy chybí.

Jste v kádru plném áčkových reprezentantů, sami za sebou máte účast v mládežnických výběrech. Co za tak mohutným skokem stojí?
Jiří: Dost mladých kluků si myslí, že ta šance přijde sama bez nějakého tréninku. Kdyby ostatní viděli tu tvrdou práci za tím stojí, nedivili by se, že jsme tam, kde jsme. Hodiny odříkání a tvrdé práce v tělocvičně, několikrát i pod dohledem táty (smích) je ukázka toho, že tvrdá práce se vyplácí a my jsme rádi, že máme takové rodiče, protože nám ukázali, že bez dřiny to zkrátka nejde.
Jaroslav: Je to tak, táta s mámou si zaslouží velké poděkování v tom, co pro nás udělali za celý sportovní život. Kam nás všude vozili, kde museli přespávat, a že je to někdy stálo pak i nervy (smích). Obětovali zkrátka svůj volný čas pro náš sportovní život. Když jsme hráli za reprezentaci a viděli naše rodiče dojatý, tam jsme si s Jirkou řekli, že pro tyhle momenty to děláme. Stále jsme nic moc nedokázali, ale chceme rodičům taky vrátit to co dali oni nám.

V Rapidu i v Ústí vás už jistě dobře znají. V reprezentaci, ale i v Plzni, vás však objevují noví trenéři a spoluhráči. Nepletete se jim jako dvojčata?
Jiří: Nějaký čas to bude určitě trvat než si kluci zapamatují, kdo je kdo, ale jak říkal jednou brácha: „Já mám kulatější hlavu a Jirka trošku šišatější“. Určitě bude těžší, když k nim budeme zády, protože to nás nikdo nepozná, ale ono vždycky stačí zavolat „Zapi“ a je jedno, kdo se otočí (smích).

Tomáš Šálek ilustrační foto
Šálek: Boxovat doma je nejvíc! Agateljan zvládl sedm kol s utrženým bicepsem

Plzeň je zcela jistě nová výzva. S jakými ambicemi do ní jdete?
Jaroslav: Splnili jsme si sen, ale není čas na oslavy. Chceme se co nejrychleji adaptovat na prostředí a makat na trénincích, abychom zapadli mezi kluky. Nechci zastiňovat fakt, že bych si chtěl zvednout ligový pohár, a tak doufám, že se nám to v Plzni podaří.

Celou kariéru zatím trávíte společně. Umíte si představit, že se vaše cesty jednou rozejdou, třeba i do různých zemí?
Jiří: Nedokážeme si představit, že by jeden hrál jinde než ten druhý. Chceme jít všude spolu, ať je to kamkoliv.

Jaký máte do budoucna nejvyšší futsalový cíl?
Jaroslav: Náš nejvyšší cíl je prosadit se svými výkony v Plzni a někdy časem nakouknout do mužské reprezentace.

A jaký ten nejbližší?
Jiří: Abychom se dokázali v Plzni adaptovat a vyhráli s ní mistrovský titul.