Přihlásil se do závodu, který bývá označován za jeden z nejextrémnějších podniků na starém kontinentu. Podnik, který je 1630 km dlouhý a vede po horských hřebenech Slovenska a Česka, to je výzva jen pro ty nejsilnější jedince. Dojet až do cíle je obdivuhodný výkon, který zaslouží uznání.

„Bylo to časté střídání euforie a naprostého vyčerpání," svěřil se závodník, který urazil 1000 Miles na kole. Původně začínal sám, ale část závodu jel s jiným závodníkem.

Co říkáte o závodu, který je považován za cyklistický masakr?
Startovalo se v Nové Sedlici na východě Slovenska a konec byl ve Skalné u Chebu. Během závodu panovala velká vedra. V kopcích to bylo ještě snesitelné, ale v nížinách někteří závodníci kolabovali.

Startovalo se na východě, co jste zažil během putování na kole napříč Slovenskem?
Jednou jsme pořádně zmokli, museli jsme dvakrát brodit řeku, jednou za tmy, Ondavu pak brzy ráno. Bylo vidět, že jsme v kraji, kde je obyvatelům vlastní pohostinnost. V jedné vesnici se mě jedna babička ptala, kam jedu a pak se za mě pomodlila. Bylo to časté střídání euforie s vyčerpáním. Nejvyšší vrchol jsme zdolávali ve Velké Fatře, terén byl těžký.

Odstartoval jste sám, ale pak se k vám připojil parťák?
Potkali jsme se ve vlaku na Slovensko, organizátor měl dokonce vyhrazené ve vlakové soupravě tři vagóny. Vzniklo mezi námi přátelství.

V české části závodu jste překonávali například Jeseníky. Jaké to bylo?
Byly tam polomy, takže se trať musela přetrasovat. V Orlických horách bylo deštivo. Za půlkou závodu na mě přišla krize, ráno se nechtělo vůbec šlapat. Dost lidí zvolilo variantu, že budou spát po pensionech. Já spal venku, jen dvakrát jsem byl ubytován u lidí, ale na slamníku.

Kde byl terén nejkrkolomnější?
Nejtěžší v oblasti Hostýnských a Vizovických vrchů. Fádní byly Krkonoše, kde se muselo jet po asfaltu. Bavil mě Šluknovský výběžek, který je nejsevernější částí země.

Kde všude jste se musel během závodu hlásit?
Od startu do cíle byly celkem tři checkpointy, před posledním z nich jsem měl pád a poslední čtvrtinu jsem musel jet ze sedla, to mi kolega ujel. V Krušných horách už to šlo.

Proč jste se do závodu přihlásil?
Dvakrát jsem předtím dělal dobrovolnou podporu závodníkům, věděl jsem, do čeho jdu. Organizátor nám řekl, že je to jako výstup na Mount Everest, že se nám bude vracet únava i dva měsíce po konci závodu. Je to tak, ale zážitek je to nádherný.

Jak dlouho vám pouť trvala?
Patnáct dní a pět hodin. Kvůli bezpečnosti jsme měli na krku visačku, kdyby nás někdo našel polomrtvé. Nezbytností byla plašička na medvědy v podobě rolničky. V oblasti jejich výskytu se nesmělo jet po desáté hodině, ani bivakovat.

Pojedete závod znovu?
Rád bych jel, ale budu střídat chůzi a běh, běhání je v tomto ohledu svobodnější než kolo, stačí vám jen kecky.