"Po každé sezóně jsem se snažil makat, abych přišel na další rok ještě lépe připravený. Bohužel se často objevilo nějaké nové zranění, třeba i nešťastné. Musím přiznat, že v poslední době už se to asi zlomilo v mé hlavě, která se kousla a už nechtěla pokračovat. Už to zkrátka nešlo dál," prozradil litoměřický rodák, jenž v 28 letech pravděpodobně ukončí profesionální kariéru.

Michal Šotnar
Věk: 28 let
Pozice: Rozehrávač
Kariéra: Slavoj Litoměřice, USK Praha (hostování Svitavy, Brno), SLUNETA Ústí nad Labem

Podle klubu byla na vině především vleklá zranění, kvůli kterým jste prakticky ani netrénoval…
Je to tak. Od srpna mě limitovaly zdravotní problémy, s panem doktorem Madarem jsme se snažili najít řešení těch obtíží, ale ačkoliv jsme vyčerpali všechny možné lékařské postupy, nikdy nic pořádně nezabralo. V posledních měsících se na mě opravdu nedalo moc spolehnout. Nikdy nebylo jisté, zda budu moct hrát nebo ne.

Můžete upřesnit, o jaké zranění šlo?
Byla to patní ostruha na noze, kde jsem měl dvakrát operovaný kotník. Je to hodně zvláštní, divné zranění, které se nikdy nepodařilo úplně vyhojit. Mohu s klidem říct, že pro návrat jsem udělal maximum, ale už prostě nebylo možné pokračovat.

Proč jste se ale rozhodl pro konec právě ve chvíli, kdy Ústí přišlo o trenéra, navíc krátce po nuceném konci kapitána Svejcara?
To nebylo rozhodnutí ze dne na den. Přemýšlel jsem nad tím už delší dobu, jelikož letos se to zranění táhlo prakticky celou sezónu a výrazně mě limitovalo. Trápil jsem se já, klub, všichni. Pro všechny strany je to takové vysvobození a řekl bych, že se každému uleví. Posledním střípkem, který přispěl ke konečnému verdiktu, bylo odstoupení trenéra Pištěckého. Cítil jsem, že i já se musím k situaci postavit čelem, protože nový trenér zde začne něco budovat a já mu nemohu po třech týdnech práce říct, že opět nenastoupím.

Takže se dá říct, že váš odchod souvisel i s koncem Antonína Pištěckého?
V podstatě ano. Nebylo by fér vůči novému trenérovi chvíli hrát a chvíli nehrát. Možná se s novým koučem i trochu změní filozofie klubu, takže bude mít alespoň možnost si přivést plnohodnotnou náhradu podle svých představ.

Bylo Ústí vzhledem ke zdraví vaším posledním profesionálním angažmá v kariéře?
Nikdy neříkej nikdy, ale osobně si myslím, že ano. Tělo mi už delší dobu naznačuje, že bych se měl soustředit na něco jiného, než je profesionální sport.

Je vám stále teprve 28 let, zkrátily zdravotní problémy vaše roky mezi profesionály?
Určitě ano. Zejména již zmíněný kotník, se kterým laboruji posledních pět let a nikdy už to nebylo stoprocentní. Nikdy jsem se ale nechtěl vzdát, protože basket opravdu miluji. Po každé sezóně jsem se snažil makat, abych přišel na další rok ještě lépe připravený. Bohužel se často objevilo nějaké nové zranění, třeba i nešťastné. Musím přiznat, že v poslední době už se to asi zlomilo v mé hlavě, která se kousla a už nechtěla pokračovat. Už to zkrátka nešlo dál.

Přesto jste toho stihl celkem dost, souhlasíte?
Rozhodně! Řekl bych, že má kariéra byla, i přes to, že mi ještě nebylo ani třicet, celkem bohatá. Odehrál jsem 11 sezón v nejvyšší soutěži, do velkého basketu jsem se dostal díky mým rodičům a Petru Jachanovi, který mi dal možnost v 15 letech začít hrát v USK Praha. Zde jsem se vypracoval na kvalitního českého rozehrávače.

Vyrostl jste v Litoměřicích, které hrají první ligu, a kde trénuje váš bratr (Jan Šotnar den po rozhovoru převzal basketbalisty Ústí, ovšem zatím pouze do konce sezóny, s případnou opcí na další rok - pozn. autora). Co basketbal na poloprofesionální či amatérské úrovni?
V tuto chvíli nedokážu říct, co bude třeba za půl roku. Nevím, kde nastoupím do práce, jak to bude s mým zdravím. Ale jsem ještě relativně mladý a na nižší úrovni nechci basket úplně zabalit. Můžu slíbit, že pokud budu fit a půjde to skloubit s civilním zaměstnáním, v první lize bych Litoměřicím chtěl pomoci. Hodně zdejšímu klubu dlužím, vychovali mě, především předseda Josef Mayer, jenž za mnou stál prakticky po celou mou kariéru.

A kdyby to nešlo herně, co třeba trenéřina?
Dříve jsem o tom hodně přemýšlel, ale teď vůbec nevím. Určitě nevylučuji, že se jednou dám na toto řemeslo, ale v tuto chvíli bych řekl, že to není aktuální. Všechno si musím rozmyslet, teď chci hlavně věnovat nějaký čas rodině, které rovněž dlužím velký dík. Především své manželce, protože to se mnou mnohdy opravdu nebylo jednoduché (úsměv).

Kdybyste se měl ohlédnout za pěti lety, které jste strávil ve Slunetě, jaké byly?
Mám z toho zvláštní pocity. Od první sezóny mě pronásledovala zranění, která se se mnou táhla celých pět let, co jsem tu působil. Klub si určitě zaslouží poděkování za trpělivost, kterou se mnou měl a za šance, které jsem i tak dostával. Myslím, že jsem to splácel svou bojovností a tím, že jsem se nikdy nevzdal. Slunetě do budoucna přeji jen to nejlepší a věřím, že se ze současné situace dostanou a získají úspěchy, na které pomýšlejí.

Přitom loni už tu bylo našlápnuto k velké jízdě a vytouženému semifinále…
Loni si sedlo opravdu všechno, navíc nás táhl Pavel Houška, za nímž jsme všichni šli.

Jeho absence byla asi více citelná, než se čekalo, souhlasíte?
Jednoznačně! Za ty dva roky posunul celý tým o patro výš, měl spoustu zkušeností, nejen herních, takže dokázal třeba i poradit trenérovi, ale i nás všechny srovnat. Odchod takového borce jde vždycky znát, a to v každém týmu, nejen v Ústí. Jenže v tomto roce se až moc mluvilo o tom, jak chybí Houška, místo toho, abychom si našli nového lídra, nebo se více semkli a hráli jinak.

Služebně jste patřil k nejstarším, neměl jste být lídrem třeba vy?
Asi jsem to měl být já nebo Spencer Svejcar. Jenže Spencer to měl jako Američan strašně těžké a co se mě týče, o zranění už byla řeč. Nepředváděl jsem to nejlepší, co ve mně je, a spíš než na vedení týmu jsem se soustředil sám na sebe. Po zdravotní i psychické stránce to bylo strašně těžké. Částečně to však beru i na sebe, že jsem převzetí pozice po Houšim nezvládl.

Což je škoda, protože Houšku nahradil Autrey a mluvilo se o tom, že Ústí bude možná ještě lepší, než loni…
Moje osobní cíle byly skončit do čtvrtého místa, jenže ve sportu někdy zkrátka není všechno tak, jak si naplánujete. Ročník ale ještě nekončí a já věřím, že kluci ještě zabojují o sedmé místo a s Opavou sehrají vyrovnané bitvy a pěkné play-off.

Ústecký klub je teď v hodně těžké pozici. Skončili dva lídři, trenér, tým spadl do horší nadstavbové skupiny. Jaké má podle vás do budoucna vyhlídky?
Nedokážu říct, jak se bude vyvíjet filozofie klubu, ale já osobně se o Slunetu nebojím. Myslím, že je to jeden z nejvíce ekonomicky stabilních klubů. Nechci tím říct, že mají největší rozpočet, ale ta ekonomická síla je věc, na které se dá určitě stavět. Věřím, že pokud nový trenér zvolí správný směr, určitě se tu do tří, čtyř let mohou prát o nejvyšší mety, a já se na to rád přijedu podívat jako fanoušek.