Pouze dva rozhovory za celou sezonu – to je bilance Kwamaina Mitchella, opory ústeckých basketbalistů a nejlepšího střelce základní části Mattoni Národní basketbalové ligy. Ten druhý rozhovor poskytl exkluzivně Deníku o Velikonocích, jen pár dní před odletem do zámoří, kde se bude jednat o jeho další budoucnosti.

Na setkání přišel komplet oděný do oblečení BK Sluneta. Pod mikinou se mu cosi vrtělo. „Nebojte, to je Jordan, moje čivava. Pořídil jsem si psa, abych tu nebyl tak sám. Malý Jordan se narodil na Vánoce. Byl to krásný dárek," vysvětluje 24letý rodák z Milwaukee Mitchell, o kterého je už zájem po celé Evropě.

Asi všechny v Ústí zajímá, zda budete i v příští sezoně oblékat dres Ústí nebo zda dáte přednost angažmá v cizině?
Miluji Ústí, mám rád svoje spoluhráče, trenéra. Stále tu je ještě možnost, že bych v Ústí zůstal i pro další sezonu. Vše je ale v rukách mého agenta, který bude jednat s jinými kluby. Přes léto se uvidí, kde nakonec zakotvím.

Jaký bude váš nejbližší program v USA?
Trochu zrelaxuji, pak budu trénovat individuálně. Těším se na své dva bratry. Můj mladší, šestiletý, hraje také basketbal, tak se na něj budu chodit dívat a fandit mu. Mezitím bych chtěl stihnout nějaký zápas NBA Play-off. Pak pojedu za svým agentem, se kterým budu řešit co a jak. V létě začíná Summer League Camp, kde se zřejmě také bude rozhodovat o mé budoucnosti. Všechno je otevřené.

Jsou pro vás v přestupové politice důležité peníze?
Můj agent je jedním z nejlepších na světě. Nezajímají ho stále jen peníze. Zajímá ho především štěstí jeho klientů. Popravdě ani mě moc peníze nezajímají. Mám jich dost. Netrápím se tím, že bych tu musel šetřit. Pro mě je prvořadé hrát basketbal. Jsem hodně soutěživý, stejně jako moje máma. Miluji vyhrávat.

Jenže nejdůležitější část sezony jste nezvládli. Ve čtvrtfinále jste prohráli s Pardubicemi 0:3 na zápasy. V čem byl problém?
Pardubice jsou skvělý tým. Dvakrát jsme je porazili v základní části. Věděli jsme, že budou k poražení, ale ač jsme dělali vše pro výhru, ta nakonec nepřišla. Soupeř byl, hlavně na domácí palubovce, silnější a možná i šťastnější v koncovkách. Každopádně jsem rád, že jsem mohl být součástí této sezony v Ústí nad Labem. V základní části padlo tolik rekordů, jsem na to hrdý. Ať už se týká účasti v play-off po devíti letech nebo domácí vítězná šňůra šestnácti zápasů.

Co jste se za těch osm měsíců v Česku naučil?
Jsem vděčný, že jsem tu mohl být. Díky přestupu jsem se mohl poznat s tak skvělými lidmi jako je Keith Steffeck a další. Naučil jsem se tu pár českých slov. A hlavně jsem se musel naučit rozdílnému stylu pojetí basketbalu. Evropský basketbal se v hodně věcech liší od toho amerického.

Přišel jste do Ústí jako naprostý nováček a po sezoně jste se stal jednou z hvězd ligy. Počítal jste s tím, že budete hned po první sezoně nejlepším střelcem celé soutěže?
Nečekal jsem to. Snažil jsem se hlavně co nejrychleji adaptovat na evropský basketbal. Navíc to, že jsem se stal nejlepším střelcem, není jen moje zásluha. Mí spoluhráči věděli, co potřebuji udělali mi prostor. Nikdy na Ústí nezapomenu, jsem tu šťastný.

Mluvil jste o adaptaci, ale co aklimatizace? Probíhala opravdu rychle?
Moc mi ze začátku pomohl Vladimír Hejl, který uměl anglicky a já ani slovo česky. Pomohl mi se vším. Jak se dobře najíst, kde si koupit cédéčka a také jak se dostat vlakem do Prahy. Aklimatizoval jsem se tu rychleji i díky fanouškům, kteří mě poznávali na ulici a snažili se se mnou bavit. Strávil jsem tu krásných osm měsíců. Bylo to poprvé, co jsem tak dlouho neviděl rodinu.

Co amerického vám tu v Česku, kromě rodiny a přítelkyně, chybělo nejvíc?
Hlavně americká vydatná jídla. A teď nemyslím hamburgery a hranolky. Navíc jsem často v Česku přišel do restaurace a chybělo mi tam anglické menu.

I díky vám a vašim americkým spoluhráčům se zvedla návštěvnost na Slunetě. Považujete se za hvězdu?
Všiml jsem si zvýšeného zájmu o basketbal, což je jedině dobře. Uvědomuji si, že jsem byl velkým přínosem pro tým, ale to, že jsem takto hrál, není jen moje záležitost, ale také pomoc od spoluhráčů.

Máte před zápasem nějaké speciální rituály? Všiml jsem si, že jste měl vždy u dresu stažená ramínka.
Co se týče ramínek, není to žádný rituál. Je to spíš o tom cítit se pohodlně. Když se potím, dres je těžký a proto se stahují nahoru, abych se při pohybech a střelbě cítil lépe. Rituál mám jeden: Čtyři hodiny před zápasem se snažím pořádně se najíst. Jím velké a zdravé porce.

Propadl jste kromě basketbalu další vášni sbíráte boty. Kolik si jich povezete do Ameriky?
Asi jen sedm, osm párů. Vše jsem koupil v Praze. Speciální boty z edice Michael Jordan a Kobe Bryant. Doma jich pak mám dalších čtyřicet.

Minulý týden jste, na módní přehlídce Krása pomáhá dětem, předváděl mimo jiné i spodní prádlo. Jak se vám pozdávala tato nová role?
Hodně lidí mi po zhlédnutí přehlídky říkalo, ať se dám na kariéru modela. Jenže já miluji basketbal. Užíval jsem si tu přehlídku, byly tam hezké holky. Mám rád charitativní akce. Už u nás v Americe jsem chodil za dětmi do nemocnice. Chtěl bych v tom pokračovat.

Při promenádě jen v boxerkách viděly ženy vaše tělo, které zdobí mnoho tetování. Na hrudi máte vytetovaný basketbalový míč. Opravdu pro vás tento sport tolik znamená?
Ano. Na prvním místě je rodina a basketbal. Tím, že hraji, mám ze sebe dobrý pocit a zároveň jsem šťastný, že jsem byl obdarován těmito schopnostmi. Každý nemá tuto šanci.

Kromě basketu máte ještě vlohy na něco jiného?
Rád kreslím. Navrhl jsem si všechna svoje tetování, návrhy předal tatérovi a on mi je přenesl na tělo. Dřív jsem také zkoušel hrát i americký fotbal. Docela mi to šlo.

Jaký je váš cíl, ať už profesní nebo soukromý?
Chci mít manželku, děti. Vychovat je tak, jak mě vychovala moje máma. V basketu se chci stále zlepšovat. Zároveň se ale trochu bojím, co bude dál. Kam budou směřovat mé kroky. Rozhodně to bude vzrušující a jednou doufám, že by se mohla povést i NBA.