Sedím totiž v pět a půl tunovém monstru, kterému se říká závodní tahač Buggyra Big Boy. Tohoto „Velkého chlapce" krotí dvojnásobný mistr Evropy David Vršecký po závodišti v Istanbulu. Právě místní okruh mnozí označují za nejkrásnější na světě.

Do helmy jsem se dostal snadno, horší už to bylo do kabiny. Všude samé železné trubky. A sedačka pro spolujezdce? To byla jen železná skořápka bez jakékoliv výztuže. „Roztáhni nohy," říká mi technik Buggyry, který mě připoutává. Právě mezi nohama vede jeden z bezpečnostních pásů.

V Istanbulu se jel letošní první závod evropského šampionátu tahačů. Trucky vystřídaly Formuli 1, která zde jezdila nepřetržitě šest let. A první den byl vyhrazen novinářům. Se štěstím jsem se vešel mezi padesátku vyvolených, kteří mohli absolvovat předváděcí jízdu fronta na nálepku „taxi driver" byla nekonečně dlouhá.

Neskutečné zrychlení střídá tvrdý atak brzd, kývám se v sedačce dopředu, dozadu, vlevo, vpravo. Trať má na závodní okruh velké převýšení. Skoro nedýchám, jen zatínám všechny svaly na těle. Hlavně zádové, krční a stehenní. Kam se hrabe horská dráha.

Naopak pilot David Vršecký je v klidu. Nechápu, jak může při takovém přetížení ještě řídit. Já jsem rád, že se udržím v sedačce. Řadicí páku má ve výšce volantu, před sebou malou obrazovku, která mu ukazuje dění za autem. Jinak jsou v kabině kromě železných výztuží samá hejblátka, blikátka, tlačítka a budíky.

Na Istanbul Parku se jezdí protisměru hodinových ručiček, proto převládají levotočivé zatáčky. Konečně jsme dorazili do té s číslem 8. Přezdívá se jí Diabolica. I díky ní je turecký okruh vybudovaný v roce 2005 v močálech na asijské straně Istanbulu výjimečný. Diváci i řidiči v ní běsní. Jde vlastně o čtyři levotočivé zatáčky složené v jednu velkou. „Líbí se mi to, je to technický, ale i rychlý okruh. Tato kombinace se málokdy vidí," pochvaluje si trať Vršecký.

Závěrečné esíčko je náročné na řidičské umění, tahač zde hodně přibrzdí. „Uff, konečně to mám za sebou, teď zajedeme do depa," říkám si v duchu. Jenže nic. David do depa nezahýbá, ale naopak míří do cílové rovinky. Čeká mě druhé kolo. „Proč? Mně to bohatě stačilo," říkám si pro sebe.

Z myšlenek na dalších pět kilometrů mě vytrhne až probublávající motor. Jakoby se zadrhával. „Co to bylo," ptal jsem se Davida po jízdě. „To byl omezovač rychlosti," vysvětlil roudnický jezdec. Tahače totiž smí jezdit při závodech maximálně rychlostí 160 kilometrů za hodinu. Když překonal v truckovém speciálu v roce 2004 Vršecký světový rychlostní rekord, ručička tachometru ukazovala ještě o 120 km/hod více! To si vůbec nedovedu představit.

Nakonec jsem si druhé kolo začal užívat a dokonce jsem sledoval i dění kolem trati, kde pobíhali za zábranami střídavě hasiči, fotografové a technici. Autodrom v Istanbulu je vzrušující. Čeští fanoušci mohou vidět tahače v akci při závodech mistrovství Evropy na konci srpna v Mostě.