Matěj Ščerba se pomalu, ale jistě prokousává mezi ústecké sportovní ikony. Na únorovém vyhlášení Sportovce roku 2018 získal páté místo, o měsíc později zvítězil v anketě Sportovec měsíce února v Ústeckém kraji. Vstup do letošní sezony měl totiž fenomenální. „Začal jsem studovat v Praze, takže jsem tam absolvoval více tréninků, což mi pomohlo, abych se dostal do formy,“ prozradil Deníku.

Jak jste se dostal k odvětví, kterému se přezdívá královna sportu?
Hrál jsem hokej, ale nezamlouval se mi tamní kolektiv. Bratranec se věnoval atletice, a tak jsem ji zkusil také. Myslím, že jsem s ní začal v ideálním věku.

Zaujala vás na atletice její všestrannost?
Je to tak, atletika je skvělá v tom, že obsahuje velké množství disciplín, a z nich jsem si později mohl vybrat ty, které mi nejvíce vyhovují. Ústecká trenérka paní Gunarová se snaží zejména v začátcích učit děti všestrannosti, tedy nezaměřovat se jen na jednu disciplínu. Myslím si, že právě tento přístup mi hodně pomohl a díky němu jsem výkonnostně tam, kde jsem.

Kdy jste se rozhodl pro skok o tyči?
Tyčka začíná od starších žáků, což je přibližně třináct, čtrnáct let. V té době jsme v Ústí měli jednu pochybnou tyč, tak jsme ji s klukama vyzkoušeli (smích). Skočili jsme asi dva metry třicet, bavilo nás to a docela nám to i šlo. Paní trenérka se pak pokoušela někoho z nás dostat do Prahy, kde byly a stále jsou lepší podmínky pro trénování. Jako jediný jsem souhlasil s tím, že zkusím trénink v Praze.

Pendloval jste tedy mezi Ústím a Prahou?
Ano, trénoval jsem v Ústí a některé tréninky probíhaly také v Praze. Navíc jsem studoval zdejší gymnázium, nebylo snadné časově všechno skloubit. Během zimní přestávky chybí pro atlety v Ústí vhodné zázemí, takže jsem například dva tréninky týdně měl v Praze. Jeden byl zaměřený na skákání, druhý na běh.

Byl přesun do Prahy pro vaši kariéru klíčový?
Řekl bych, že ano. Ačkoliv se to možná na první pohled nezdá, tak skákání o tyči je finančně náročný sport. Postupně dochází k opotřebování tyčí, musí se kupovat nové a cena jedné se pohybuje v řádu desítek tisíc korun. V Ústí mnoho tyčí nebylo, v Praze jsou lepší podmínky a možnosti pro trénování.

Například hokejista, pokud vstřelí důležitý gól, se o tu hokejku stará. Jak to máte vy s tyčemi?
Jasně, pokud se mi s nějakou podaří dobrý skok, nechci ji zlomit. Že bych měl nějakou oblíbenou, se kterou bych skákal nejraději, to se říct nedá. V mém výběru tyčí hraje velkou roli momentální pocit a také to, jak se mi zrovna daří.

Jste velmi úspěšný sportovec, ale jak se vypořádáváte s neúspěchy?
Myslím si, že pokud se mi v atletice něco nepovede, tak to rychle přejdu. Jsem smutný, přemýšlím, co se dalo udělat lépe, ale v depresích se z toho neutápím.

Sport máte v rodině, váš bratr Filip je úspěšný krasobruslař…
Když byl Filip mladší, tak mívali na silvestra tréninky, při kterých si mohli rodinní příslušníci a kamarádi vyzkoušet krasobruslení. Této možnosti jsem pochopitelně využil, bruslení mi šlo, dříve jsem hrál hokej. Ale problém byl se skoky (smích). Sice je znám, vím, jak který vypadá, ovšem provést je neumím.

Jak vycházíte s bratrem?
Velmi dobře. Vzájemně se podporujeme, přejeme si před závody hodně štěstí a máme radost, když se tomu druhému něco povede (úsměv).

Jaký vztah máte k Ústí nad Labem?
V tomto městě jsem s atletikou začínal, lidé v klubu do mě něco vložili a já bych jim to rád vrátil a pomohl ústecké atletice s postupem do extraligy. Pravdou ovšem je, že rozhodování v otázce dalšího působení je těžké, neboť v Praze jsou úplně jiné možnosti.

Otázka na závěr, poskytujete rád rozhovory?
Nevyhledávám je. Několik rozhovorů jsem už poskytl, takže je to lepší. Nejsem příliš upovídaný člověk, zejména v začátcích mi to bylo hodně nepříjemné.

Jan Prošek