Tenhle nevelký sportovec celý svůj život zápasil, s naší vlajkou obletěl půl zeměkoule. Několikrát se už natahoval po medaili, nakonec z toho byla vždycky jenom bramborová. Do Ústí se přiženil a ve Všebořicích ho můžete vidět v hasičské výstroji. S reprezentací před dvěma roky skončil, ale stále věřil, že jeho čas ještě přijde. Když mu kolegové řekli, že se letos v Los Angeles pořádají Světové policejní a hasičské hry, neváhal a začal tvrdě trénovat. Vrátil se se zlatou a stříbrnou medailí na krku.

Tomáši, co to bylo za akci?
Každé dva roky se pořádají Světové policejní a hasičské hry. Je to vlastně taková zvláštní olympiáda, kde mimo běžné sportovní disciplíny, jako je třeba atletika, je v programu i hasičská dřina. Tentokrát to bylo v USA, místem konání bylo Los Angeles, kde startovalo cca. deset tisíc uniformovaných sportovců z celého světa. Svou sportovní disciplínu jsem ve své věkové kategorii vyhrál, ve finále jsem porazil skvělého Inda 1:0 na body. Ve volném stylu jsem byl čtvrtý. V individuálním závodě Ultimate Firefighter, což je obdoba u nás známé soutěže TFA jsem byl osmý, v družstvech to cinklo. Byli jsme stříbrní.


Jaká byla cesta do USA?
Jedním slovem hrozná! V Praze mělo letadlo nějakou závadu, takže jsme nestihli spoj v Torontu. Dva dny jsem byli na hotelu, kolega z Varnsdorfu, co byl přihlášen na cyklistický závod MTB to nestihl a přišel o šanci bojovat o nejcennější medaili. Do Los Angeles jsme přiletěli pozdě, já a kolega Jan Hocko z Varnsdorfu jsme nestihli vážení, no prostě drama. Společný nástup jsem neviděl, musel jsem ještě večer shazovat do váhy 74 kg. Pořadatel opakované vážení zařadil až těsně před startem. Nebyla to příjemná situace, ale zvládl jsem to. Stál jsem konečně na nejvyšším stupni a v ruce jsem držel naší vlajku. Úžasný!

Kolik tam bylo našich hasičů?
Bylo nás dvanáct z celé republiky. Nebyl to reprezentační výběr, každý jel za sebe. Někdo sehnal sponzora, někdo si to platil sám, jako dovolenou. To byl třeba můj případ. Jeden kolega z Olomouce byl dokonce v televizi. Ze severu Čech jsme byli čtyři. Já z Ústí a tři kolegové z Varnsdorfu. Závěrečnou statistiku jsem neviděl, ale Češi opět bodovali.

Před odletem jste říkal, že do hasičské soutěže TFA nepůjdete. Nakonec máte stříbrnou medaili. Jak to bylo?
Když vidíte tu atmosféru kolem sebe, kde všichni chtějí vyhrát a pro svůj stát, pro svou zemi, by se přetrhli, zatnete zuby a kývnete na souhlas. Po týdnu skončila sportovní část, to už jsem měl zlato a mohl jsem se soustředit na hasičskou dřinu. Musím zdůraznit, že to nebyla žádná legrace. Nestačí rychlost, síla, zkušenost, šikovnost, vytrvalost. Hlavně to musíte udýchat. Základem jsou čtyři disciplíny. Někdy máte plnou výstroj a ženete se na věž s motorovou pilou v ruce, jindy v masce přenášíte osmdesátikilovou figurínu, rozbalujete šest hadic v běhu, šplháte po žebříku a podobně. Ten, kdo to vymýšlel, věděl, jak to bolí. Varnsdorfští dali se mnou dohromady družstvo. Já běžel dvojitou věž. Dole mě křísili, jako maratonce, ale byli jsme druzí.

Na jakou akci a do jaké země se chystáte přístě?
Přiletěl jsem a hned jsem měl službu, tak jsem zašel hned do posilovny. Manželku jsem ještě neviděl. Zkušenost je to mimořádná, pokud mi bude sloužit zdraví a seženu nějaké finance, tak za dva roky poletím do Číny. Za čtyři roky jsou Světové policejní a hasičské hry v Holandsku, to bych rád vzal sebou i manželku. Má policejní odznak a moc dobře běhá. Třeba těch medailí přivezeme do Ústí víc.

Miroslav Vlach