Takže chudokrevnost, postrach mnoha elitních běžců, dostihla i vás.
Je to tak, mělo nebo má ji plno běžkyň. I Petra Kamínková ji měla. Vyléčila se z ní, věřím, že i mně se to povede.   

V čem je pro vás ústecký závod výjimečný kromě toho, že jste tu doma?
Ústecký půlmaraton je pro mě největší závod sezony, taková malá olympiáda. Hodně lidí mě tu zná, tu atmosféru zbožňuju. Závodit nemůžu, ale určitě dorazím fandit!

Trpíte předzávodní trémou? I někteří elitní běžci jsou na toitoikách pečení vaření.
Trému mám už málokdy. Od narození syna se mi hodně přeskládaly priority, dříve jsem závody prožívala víc, stresovala jsem se. Teď věřím svým tréninkům, že jsem udělala maximum pro dobrý čas, baví mě si povídat s kamarády na startu, už to tolik neprožívám. Když doběhnu za očekáváním, tak vím, že si to přece můžu opravit příště.

Jak se vám kloubí běh s rodičovstvím? Už jste se dostala na předmateřské časy?
Běhání na mateřské bylo vůbec to nejlepší běžecké období za celý můj život. Strašně mě bavilo zkoušet, jak rychle zvládnu úseky s těžkým kočárkem, a zároveň jsem měla radost, že jsem pořád se svým synem. Největším bonusem těchto tréninků bylo, že jsem si mohla vozit velkou svačinu. (smích) Na mateřské jsem si zaběhla osobní rekord na trati 10 km – 37:45, byla jsem schopná odběhat až 400 km měsíčně, opravdu mě to bavilo a na tohle období budu moc ráda vzpomínat.

Maminka Zuzana Rusínová (vpravo) s kamarádkou Jarmilou Sobeckou.Zdroj: Archiv Zuzany RusínovéNěkteří běžci špatně snáší, když nemohou delší dobu trénovat. Mysl jim obestřou mraky. Jak tomu bylo a je u vás?
Já mám tu výhodu, že se umím zabavit i jinými věcmi než jen během. Ráda hraju na violoncello, čtu si psychologické knížky, strašně ráda uklízím, ale je pravda, že běhání bylo pro mě ze všech koníčků vždy na prvním místě. Měla jsem jenom jeden 15ti měsíční výpadek (těhotenství, doba po porodu), ale jinak jsem běhala vlastně pořád. Ono je něco jiného běhat a trénovat. Trénink mi nechybí nikdy. Bez něj bych mohla být úplně v klidu, ale bez běhu jako takového, asi delší dobu ne.

Jste vzorem pro stovky amatérských běžců. Vážně. Kdo je vzorem pro vás?
Děkuju za pochvalu, ale já se jako běžecký vzor vůbec necítím. Spíš si myslím, že mě mají lidi rádi pro tu bezprostřední povahu, velkou cílevědomost a schopnost tvrdě a poctivě pracovat – a to nemusí být jenom o běhu, třeba i o učení mých prvňáčků ve škole. Všechno musím dělat poctivě, pečlivě a co nejlíp – k tomu mě vedli moji rodiče a oni jsou mým největším životním vzorem. Jak mě naučili jednat s lidmi, jaké vlastnosti mi dali, co všechno mě v dětství naučili, moc si jich za to vážím.

Už čtyři roky koučujete běžce na trasách Mattoni FreeRun v Ústí. Co vám dávají?
Projekt Mattoni FreeRun začal v Ústí nad Labem jako v prvním městě naší republiky a já jsem na to moc pyšná. Bylo to v květnu 2015, kdy jsem jako hrdá koučka vítala první svěřence. Za tu dobu se tu vytvořilo plno běžeckých přátelství, vztahů, nasměrovala jsem plno hobíků k lepší výkonnosti. Moc mě baví dávat lidem rady, ukazovat jim běžecké tipy na závody, říct jim, co funguje, co dělat či nedělat. Během těch čtyř let se skupina hodně obměnila, pořád přichází nové tváře. Úterý bez „Mattonky“ si ani nedokážu představit.

Musela jste už s někým vyběhnout? Třeba proto, že nerespektoval vaši kantorskou autoritu?
(smích) Vyběhnout asi ne. Nemám ráda konflikty, všechno se dá vyřešit ve srandě a s nadhledem, když nejde o život. Ve škole mě děti naštěstí poslouchají a troufám si říci, že mě mají rády. A na závodech? Vždyť je to můj koníček, pokud mě nějaká soupeřka předběhne, přeju jí to, příště můžu být před ní přece zase já.

Měli by i občasní rekreační běžci pilovat techniku, třeba právě pod vedením kouče? Jde přeci o tak přirozenou aktivitu… 
Já myslím, že by se nad běháním nemělo tak přemýšlet. Pokud rekreační běžci chtějí trhat rekordy, ať si najmou trenéra a techniku pilují, ale pro běžce, kteří běhají jen tak pro radost a na pocit, je nějaká technika úplně zbytečná. Zbytečně jim zatíží hlavu, běh si tak neužijí.

Někdo miluje dlouhé běhy, jiný fartlek, další z nějakého důvodu zbožňují kopce. Na které tréninky se těšíte? A u kterých naopak skřípete zuby?
Já nejradši běhám po rovině a na asfaltu. Jsem klasický silniční běžec. Na rovině totiž poznáte, jak na tom jste – čas a tempo jsou tu nekompromisní. Proto ráda trénuju kilometrové úseky, kde teda dost trpím, ale mám vyzkoušené, že pro rozvoj mojí rychlosti fungují nejlépe. Nesnáším běhat do kopců, i když je do tréninku zařazuji také. Nejvíc mě bavily dlouhé běhy – 15 km a výš – s kočárkem a svačinou.

Jaký pocit míváte na konci závodní sezony? S tou letošní se rozloučíme už za pár týdnů.
Vždycky si spočítám, kolik jsem šla závodů, kolik bylo beden, jaké časy. Vše si píšu do notýsku, abych se na stáří mohla podívat, co se mi kde povedlo. Taky kolik jsem odběhala kilometrů a který závod se mi nejvíc povedl. A pocity? Vždycky jsem ráda, že jsem zdravá, že jsem to přežila a plánuju si, co bude na jaře.

Předzávodní tréninkový týden Zuzany Rusínové:

Po – 8 km volně
Út – výběh Mattoni FreeRun – 6 km volně
St -  10 km + 200 m rovinky
Čt  - volno
Pá – předzávodní výběh, rozcvičení, 5km
So - závod
Ne – nedělám už vůbec nic

Půlmaratonský rekord:

1:22:48 (2015, Ústí n. L.)