Sluneční paprsky se ostře zapichují do rozpáleného asfaltu. Už dvě hodiny se smažím v černé závodní kombinéze, netrpělivě přešlapu před depem, a pořád nic. Nervozita stoupá. „A ještě k tomu to nesnesitelné vedro," hudruju. Má touha svézt se v trucku po Red Bull Ringu je však obrovská, a tak dál propocený čekám, až na mě přijde řada.

Konečně! Po peripetiích s příliš malou kombinézou, do které jsem se soukal dobrých pět minut, zdlouhavém hledání vhodné helmy a dvouhodinovém čekání, přistupuju k buggyře, kterou pilotuje David Vršecký. Natěšený se hrnu do kabiny, mechanici mě náhle zarazí. „Nemaže to," oznámí mi. Tahač musí být odstaven. „Sakra," kleju v duchu. Sundám si helmu a další dlouhé minuty  čekám…

Pokus číslo 2 je tady. Otevírají se dveře rudého trucku Markuse Östreicha a já se z přistavených schůdků soukám do úzké sedačky. Dalo to zabrat, ale nakonec jsem se do ní vešel. Mechanik se mě snaží připoutat, jenže ouha – pás je krátký. Musím vystoupit. „To snad není možný," zlobím se nahlas a přemýšlím nad tím, že bych měl opravdu už začít hubnout. Tenhle okamžik mé váhání snad urychlí a já už se konečně rozhoupu…

No nic, budu dál čekat. A doufat, že do jiného trucku už se vejdu. Mé přání se vyplní! Připoutaný sedím v kabině společně s Reném Reinertem. Divoká jízda může začít!

Blesková akcelerace a už se smykem řítíme do ostré pravé zatáčky. Hned nato přichází levá. Kinklám se ze strany na stranu a pořádně nevím, co se děje. Kouknu na pilota, ten nehne ani brvou, jakoby by jel osobákem na výlet. „Konečně rovinka," oddechnu si. Jenže ne nadlouho. Přichází další šikana a já se jen modlím, abychom nevylétli z tratě. „Hurá, už vidím cíl!," raduju se, že si na pár vteřin vydechnu. Ve stošedesátce proletíme podél boxů. „Jakoby nám Red Bull dal křídla," říkám si.

A vzhůru do dalšího kola. A pak do dalšího… „Super, ale už by to mohlo skončit," těším se, až zas budu stát pevně na zemi. Jenže Reinert nemá dost a dál mě „mučí". Po třech okruzích, které trvaly něco přes tři minuty, zpomalíme. Pilot zdvihne palec, prohodí „OK" a zamíří do boxů. Oddechnu si. Jsem šťastný, ale zároveň smutný, že tohle rodeo skončilo. Z tahače vylézám propocený až na kost. Žaludek mám jako na vodě. Mířím do paddocku, oběd ale vynechám…

„Tak co, s kým si jel," ptá se mě pilot Vršecký. „S Reinertem? S tím bych tedy nejel," chechtá se jednička Buggyry. „Je to dobrý jezdec, ale nemá moc zkušeností. Závodí teprve od loňska…" Ve mě to hrkne. Otřu si pot z čela a zamrmlám: „Ještě že tohle jsem nevěděl před jízdou…"