Špicberky jsou v polárních krajích, co to pro závodníky znamená?
Pro mne je nejzajímavější, že se závod běží na 2 kola kvůli bezpečnosti běžců. Hrozí totiž napadení ledními medvědy. Co se týče počasí, 4. června by se teplota měla pohybovat kolem pěti stupňů nad nulou, ale sníh už by tam být neměl. Taková česká zima. Bude však zajímavé, jak budu schopna se adaptovat na teplotní rozdíly. Zároveň jsou na Špicberkách v době maratónu bílé noci, což může způsobit rozhození mého biorytmu.

Vyžaduje tento závod vyšší náklady?
Špicberky jsou velmi drahou zemí. Například letenka stojí jako do New Yorku. Dalšími finančně náročnými položkami jsou ubytování, strava a ani startovné nebylo zanedbatelné. Jsem tedy moc ráda, že za dobu, co běhám, jsem našla několik ústeckých firem, jež mne podporují finančně i materiálně. Za to jim opravdu moc děkuji.

Vyžaduje tento závod jiný druh tréninku?
Na závod se speciálně nepřipravuji. Spoléhám na zkušenosti z letošních zimních extrémních závodů. Například závod Lysá Hora 24 se běží na konci ledna a tento ročník klesla noční teplota až na patnáct stupňů pod nulou.

Co si od závodu slibujete?
Nemám žádné očekávání. Nejsem si jistá, jak bude můj organismus reagovat na extrémní změnu počasí ČR - Špicberky. Mám vysněný čas, který ale prozrazovat nebudu, měla bych pak velký pocit zodpovědnosti.

Naposledy jsem s vámi mluvil, když jste se chystala do Pekingu, jaké to tam bylo?
Maratón v Pekingu byl úžasný. Málo komu se stane, že přesně v den svých třicátých narozenin má možnost si zaběhnout poměrně prestižní maratón, a to ještě v tak exotické destinaci. Samotná organizace závodu byla velice dobrá, vše fungovalo skvěle. Na startu a v cíli vše běželo jako na drátkách. Při tak velkém počtu závodníků si organizátoři zaslouží velký obdiv. Velmi mne překvapila medaile, kterou jsme po dokončení závodu dostali. Nejen, že je zajímavá vzhledově, ale má v sobě i plíšek z opravdového zlata. Atmosféra závodu byla rovněž úžasná. Jediné negativum pekingského maratónu, které jsem jako běžec vnímala byl smog. Ten v kombinaci s vysokou vlhkostí, docela vysokou teplotou vzduchu a bezvětřím nevytvářel ideální běžecké podmínky

Zlepšila jste si tam rekord?
Bohužel ne, strašně jsem si přála zlepšit si svůj rekord, ale povětrnostní podmínky mi moc nesedly. Nakonec jsem běžela tři hodiny a třiatřicet minut, což mne v cíli těšilo, jelikož jsem sama se sebou bojovala už od zhruba pátého kilometru.

Pocity na startu, jaké byly?
Strašně zvláštní. Ráno se muselo vstávat poměrně brzy, o půl páté, a jako naschvál jsem noc před závodem nemohla usnout, takže už na startu jsem byla unavená. Navíc jsem se snažila vyrovnat s tím, že můj věk už nezačíná dvojkou, ale trojkou. Naštěstí byla skupinka dalších českých běžců. Tak jsme si předstartovní atmosféru zpříjemnili. Pro čínské běžce jsme byli navíc atrakce, neustále se s námi chtěli fotit.

Co se od Pekingu změnilo, běháte jen městské maratóny a příbuzné běhy?
Nějak mě klasické městské půlmaratóny přestaly bavit. Začala jsem běhat delší závody. Mám za sebou například Rock Point horské výzvy, závody v horách v kategorii long. Tedy kolem pětašedesáti kilometrů, které startují vždy kolem půlnoci a běží se přes noc. Taky legendární Pražskou 100, kratší variantu, asi sedmdesát kilometrů. Mám za sebou i několik čtyřiadvacetihodinových závodů, třeba v Jeseníkách, nebo extrémní závod Lysá 24 hodin, který jsem běžela koncem ledna. Charakterizují ho extrémní podmínky a velké převýšení. Podobně i Eco Trail de Paris, což je závod na osmdesát kilometrů v terénu s poměrně velkým převýšením a cílem v prvním patře Eiffelovy věže. Zatím poslední závod, jež mám za sebou, je štafetový Vltava Run. Tento rok mě mimo městské běhy ještě čeká série Rock Point, Od Tatier k Dunaju, legendární B7, což je výběh sedmi beskydských vrcholů, asi sto kilometrů, možná maratón v Chicagu, Ecotrail v Madridu a konečně Pražská 100, která není 100, ale spíš 120. No a v sobotu mne čeká závod na Špicberkách.

Přemýšlíte o profesionalizaci?
Určitě ne. Jsem amatér a to jak výkonnostně, tak i tréninkově. Běhám pro radost, ale někdy ta radost přijde až po doběhnutí.

Co plány do budoucna?
Jak jsem už říkala, pomalu mě přestávají bavit městské maratóny a půlmaratóny. Minulý rok jsem poznala kouzlo extrémních závodů a chtěla bych se jim víc věnovat, jelikož mne víc okouzlují. Člověk nezápasí jen s časem, ale taky sám se sebou a vlastní vůlí i přírodou okolo. Pocit euforie, který vás po takovém závodě zaplaví je pak skoro jako droga.